Lis 18th, 2015 | By | Category: Rozhovory

Odbojáři pomáhali rozložit (Kačal)1

Karel Kačal: Ve „věži smrti“ třídil uranovou rudu
ZNOJMO, PRAHA. Strategicky důležité dokumenty, plány a informace o poměrech v Československu pro jednu protistátní skupinu v padesátých letech opatřoval Karel Kačal, který se narodil v roce 1924 ve Znojmě. Jako výpravčí na dráze měl přístup k mapám a dopravním grafikonům a ty předával členům skupiny. V září 1951 byl uvězněn a za velezradu odsouzen k sedmnácti letům vězení. Měl zaplatit i peněžitou pokutu deset tisíc korun. Rozsudek však nikdy nedostal. Jedenáct let strávil v dolech u Příbrami, v Jáchymově a Leopoldově. V uranových dolech v Jáchymově pracoval v pověstné „věži smrti“, kde se třídil smolinec. Po několika měsících se mu objevil zhoubný nádor, který mu byl ve vězeňské nemocnici operován. „Můj muž o své odbojové činnosti nikdy příliš nemluvil. Jednou se zmínil, že odmítl vstoupit do komunistické strany. Letošního vyznamenání se nedožil, zemřel na rakovinu v roce 1993, kdy mu bylo šedesát osm let. Já a moje děti doufáme, že se dozvíme více z materiálů, nashromážděných Ministerstvem obrany, které nám je předalo na DVD letos v září,“ sdělila jeho manželka Jana Kačalová, která nyní žije v Praze.
Se svým manželem se seznámila v roce 1967. „Až teprve v roce 1968, kdy na veřejnosti a v tisku vyšly najevo praktiky komunistické totalitní moci v padesátých letech, se můj muž Karel více rozhovořil. Byla jsem o osmnáct let mladší a v době, kdy ho uvěznili, mi bylo deset a všechno bylo pro mne neuvěřitelné a šokující. Byla jsem plná obdivu k tomu, že to udělal, a to i přes riziko, kterému se vystavil, i za to, že snášel a přežil kriminál a při tom nezatrpknul. Ve všech lidech, kteří měli podobný osud a s nimiž jsem se jeho prostřednictvím seznámila, byla obrovská síla a energie začít znovu. Jakoby ty roky útlaku chtěli přeskočit,“ vyprávěla paní Jana. Její muž se nenechal zlomit, ani když přišla sedmdesátá léta, normalizace a s ní přerušení rehabilitačního řízení, sestup na pracovních pozicích kdy musel hůře placenou práci vykonávat nejen on, ale i jeho žena. „Naši rodinu provázely neustálé kontroly a nabídky Státní bezpečnosti ke spolupráci. Nebyla to hezká doba, ale jako rodinu, již se dvěma dětmi, nás o to více stmelila,“ přiblížila Jana Kačalová jejíž muž dostal in memoriam osvědčení účastníka 3. odboje z ministerstva obrany letos v lednu.

foto 1
Karel Kačal.
FOTO: rodinný archiv

Odbojáři pomáhali rozložit totalitu(Turek) 2

Vladimír Turek: Jak se z vysokoškoláka stal topič

ZNOJMO, TŘEBÍČ. Na třicet šest let se Znojmákem stal Vladimír Turek, který dnes žije v Třebíči. Narodil se v roce 1938 v Praze a v lednu 1946 se s rodiči přestěhoval do Znojma, kde žil až do roku 1964. Ve Znojmě absolvoval gymnázium, potom studoval na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze a od roku 1966 učil na Potravinářské průmyslovce v Pardubicích. „Ale jen do roku 1970, odsud jsem musel, spolu se svou manželkou odejít, pro nesouhlas se sovětskou okupací v srpnu 1968. Téměř celou normalizaci jsem pracoval v dělnických profesích. Od roku 1984 do roku 2002 jsem opět žil ve Znojmě. Posledních šest let, před převratem na podzim 1989 jsem byl zaměstnán jako topič v tehdejším Strojobalu ve Znojmě,“ přiblížil svůj život Turek.
A co se přihodilo, že z tehdejšího středoškolského profesora chemie se stal topič a dělník? „V roce 1984 jsem podepsal Chartu 77 a o čtyři roky později i manifest Hnutí za občanskou svobodu. Byl jsem také činný v jedné brněnské disidentské skupině. Diplom a pamětní odznak účastníka odboje a odporu proti komunismu jsem obdržel především za vydávání a rozšiřování samizdatové edice Prameny. Tato edice, řízená Ing. Jiřím Müllerem, se soustředila na tituly ze společenských a přírodních věd, které nemohly za komunismu vycházet. Vydávali jsme autory jako například Karla Poppera, R. Arona, F. A. von Hayeka, H. Arendtovou,“ informoval bývalý disident, který v listopadu 1989 ve Znojmě spolu zakládal Občanské fórum a ve Federálním shromáždění tehdy nahradil jednoho komunistického tajemníka ze Znojma.

foto 3
Vladimír Turek přebírá ocenění od ministra obrany Martina Stropnického.
FOTO: rodinný archiv

Odbojáři pomáhali rozložit (Spilka)3

Jaroslav Spilka: Desetiletý kriminál za velezradu

MORAVSKOBUDĚJOVICKO. Do odbojové skupiny Gustava Smetany na Moravskobudějovicku se v prosinci 1950 prostřednictvím Jaroslava Melkuse zapojil i dnes čtyřiadevadesátiletý Jaroslav Spilka. Stejně jako její ostatní členové i on dostal své krycí číslo a byl seznámen s tajným identifikačním heslem. Zúčastnil se několika schůzek skupiny, kde byly plánovány různé protikomunistické sabotáže. Od Gustava Smetany dostal úkol naučit se Morseovu abecedu, aby mohl obsluhovat vysílací stanici, kterou chtěla skupina používat pro předávání zpráv politického a hospodářského charakteru na Západ. Gustavu Smetanovi a jeho společníkům se však vysílačku získat nepodařilo. Jaroslav Spilka byl zadržen 2. února 1953 v souvislosti s vyšetřováním útoku na komunistické funkcionáře v Babicích 2. července 1951. O dva roky později byl Krajským soudem v Jihlavě odsouzen za velezradu k desetiletému vězení a dalším trestům. Za svou odbojovou činnost získal letos osvědčení účastníka 3. odboje ministerstva obrany naší republiky.

foto 3
Snímek J. Spilky z roku 1953.
FOTO: archiv ministerstva obrany

odbojáři lenka fialová

Lenka Fialová: Za loutkovou pohádku vězení
ZNOJMO Lenka Fialová (Škrabánková)  byla na počátku sedmdesátých let odsouzena na osmnáct měsíců do vězení za loutkoherecké představení, ve kterém se objevily ironické narážky na sovětské vojáky. Jednalo se o jeden z prvních politických procesů s umělci. Následně se  jiný proces s hudebníky ze skupiny Plastic People of the Universe stal podnětem ke vzniku Charty 77. Lenka Fialová tento dokument podepsala a později byla donucena emigrovat do Rakouska, kde mimo jiné pracovala pro Rádio Svobodná Evropa. Po roce 1989 se vrátila do České republiky a ve Znojmě si pořídila malý penzion u chrámu svatého Mikuláše. Stala se členkou místního Okrašlovacího spolku a jako malířka také Sdružení znojemských výtvarníků Meandr. Spolu s ním uspořádala několik výstav obrazů, nejnověji je možné její díla spatřit také na výstavě Svět viděný ženskýma očima ve znojemském Domě porozumění.
Svou persekuci popisuje jako absurdní. „Vůbec nás nenapadlo, že můžeme jít do vězení. Hráli jsme na Hostýně v hospodě na stole loutkové divadlo. Byla to taková studentská recese. To jsme ale nevěděli, že je celý Hostýn prošpikovaný tajnými policisty. Ti najednou vyskákali odněkud z rohu hospody a táhli nás do auta. A pak z toho vykonstruovali takový proces. Bylo nás sedm studentů a intelektuálů, které vzali do vazby a teprve pak konstruovali, co z toho bude. Bylo to velice nafouknuté. Byla jsem z toho zaskočena. Můj cíl nebyl rozvracet republiku, ale spíš dělat zábavu. Oni ale potřebovali vyrobit odstrašující případ pro mládež, aby udělali strašáka na všechny, kteří se nějak kriticky vyjadřují, proto nás tak tvrdě zkrouhli,“ uvedla Lenka Fialová.
Také její emigrace podle ní nebyla plánovaná. „Já jsem původně o emigraci neuvažovala. Ale protože jsem měla malé děti, nechtěla jsem skončit zase ve vězení. Pořád nás tehdy někdo sledoval, tak jsme se raději vystěhovali. Všichni chartisti měli od tehdejšího kancléře Kreiského přislíbený azyl a mohli se v Rakousku poměrně dobře uplatnit,“ dodala Fialová, která si vedle českého ponechala i rakouské občanství a Vídeň stále často navštěvuje.

Comments are closed.