Kategorie: Znojemský týden 30 / 2010

Michal Kaššai: Místo Košic či Slovanu jsem skončil ve Znojmě, ale nelituji toho

Za necelých čtrnáct dní vstoupí fotbalisté 1. SC Znojmo do bojů v naší druhé nejvyšší soutěži. Při této příležitosti jsme připravili sérii tří rozhovorů s fotbalovými osobnostmi Znojma. Začínáme Michalem Kaššaiem, který byl u vzestupu znojemského fotbalu v padesátých a šedesátých letech.

Vzpomenete si ještě, jak jste se do Znojma dostal?

Hrál jsem tehdy za Lokomotivu Humenné a znojemská Rudá hvězda si mne vybrala do svého týmu, když jsem šel na vojnu, takže jsem sem narukoval jako voják pohraniční stráže. Hrála se tady tehdy I. A třída a kádr tvořili většinou právě péesáci, prakticky to bylo vojenské mužstvo, ale hráli tady i civilové. Za svého působení jsem se tady v roce 1960 oženil a pak se rozhodoval, co bude dál. Mohl jsem se vrátit do Humenného, ale ozvali se i z Lokomotivy Košice, abych tam šel hrát ligu. Nabízeli i zaměstnání pro manželku a i dost vysokou finanční částku. Ale tatínek manželky, se kterým jsme se radili, rozhodl, že máme zůstat ve Znojmě, že nám finančně pomůže. Nechtěl dceru na Slovensko pustit. Já jsem pak nikdy nelitoval, že jsem ve Znojmě zůstal. Postoupili jsme do divize, utvořila se tady výborná parta a v mužstvu už bylo i hodně civilů.

Vzpomenete si na některá jména z té doby?

Byli tady Markovič, Gajdoš, Kselig, Šareš, Vlasák, Hlavatý, Vágner, Kroupa, bernard, Palička, to byl velký dělník fotbalu, určitě jsem na další jména zapomněl, čímž se jim omlouvám. Hrával se tady v té době velmi dobrý fotbal. Přicházeli i hráči ze slavných klubů třeba Láďa Zálužanský ze Slavie nebo Josef Beran. Jiní odcházeli, třeba Štefan Čabala či Bohuš Kereň.

Fotbal jste tehdy asi neměli jako zaměstnání...

Chodili jsme tehdy normálně do práce a trénovalo se jednofázově odpoledne vždy v úterý, středu, čtvrtek a pátek. O víkendu pak byly zápasy. Žádné velké odměny se nekonaly. Za vyhraný zápas bylo nějaké to pivo a vuřt. Ale dělali jsme to z lásky a s potěšením. Měli jsme dobré výsledky, a tak na nás chodilo dost diváků, tak okolo dvou tisíc. Dnes už se to zdá neuvěřitelné, ale dost diváků se chodilo dívat i na tréninky. Kolikrát tam bylo tolik fandů, že jsem se až divil.

Utkvěl vám v hlavě nějaký trenér z té doby?

Měli jsme vždy dobré trenéry, hlavně starého pana Šebelu. Pak už se jich vystřídalo hodně, třeba Karel Kučera. Vzpomínám i na vedoucího mužstva Vladimíra Kotouče. Hodně pro mužstvo udělal pan Petrnek. měli jsme velkou podporu od vojáků. Hodně nám pomáhal pan Zicha, neměl děti a na fotbal s ním jezdila i jeho manželka. Já sám jsem se ještě jako hráč stal také trenérem tehdy ligového dorostu. Bylo to náročné, s dorostem jsem třeba jeden den byl v Ostravě a pak druhý den jako hráč třeba v Prostějově. Ale našel jsem pochopení u rodiny, za což jí musím poděkovat. Manželka dělala sama atletiku a kvůli mně se sportování vzdala. K fotbalu jsem pak vedl i syna Zbyška, naopak u druhého syna Michala už manželka řekla, že aspoň on nebude dělat fotbal, a tak dělal atletiku jako ona.

Měli jste nějaké kontakty i se zahraničním fotbalem?

Takový svátek pro nás byl třeba zápas proti brazilskému Botafogu. Hráli tehdy myslím v Brně a někdo domluvil, že přijeli i do Znojma. Hrál jsem tehdy na křídle a v obraně byl Miloš Matějíček. Tomu, když ten Brazilec udělal kličku, tak vykřikoval, že proti takovým hráčům už nechce nikdy hrát. Pak jsem měli s Brazilci společnou večeři v domečku. Jinak si vzpomínám, že jsme byli třeba v družebním italském Pontassieve.

Ve Znojmě tehdy byly dva fotbalové kluby, mezi kterými prý panovala velká rivalita...

Kromě Rudé hvězdy tady bylo ještě TJ. Rivalita tam byla. Vzpomínám si, že jsem už jako trenér přetahoval Frantu Hegera. Nebylo to jednoduché, ale nakonec ho pustili.

Kolik let jste ve znojemském dresu nakonec odehrál?

Bylo to čtrnáct let. Jako hráč jsem končil v roce 1972. měl jsem odehraných přes pět set zápasů. Při tom jubilejním byla taková malá sláva. Největší zátěž byla, když jsem vedle hraní i trénoval. Přidali se zdravotní potíže, a tak jsem skončil s aktivní kariérou a stal se trenérem. Tehdejší fotbal hodně bolel. Hrálo se na škváře a dodnes ji mám v kolenou. Proto mě hodně mrzelo, že po tom všem, co jsem pro znojemský fotbal udělal, když jsem po roce devadesát přišel na své obvyklé místo vedle lavičky, vykázali mne odtud, že je to jen pro pozvané. Chytili se toho tehdy lidé, kterým nešlo ani tak o fotbal, jako o peníze, a to bylo špatné. Pak jsem na fotbal zanevřel. Když si uvědomím, co jsme pro fotbal všechno dělali my i na úkor rodiny, a pak se tam nacpali lidé, kteří měli před očima jen peníze.

Vy jste měl ve fotbale i zdatné následovníky.

Syn Zbyšek hrál i ligu, ale největší radost mám, že i vnuk od druhého syna Michala hraje fotbal a jde mu to. Dokonce se fotil s Františkem Veselým, který pak krátce na to zemřel. To mi bylo líto. Byli jsme s Frantou kamarádi. Léta jsme se potkávali na turnaji v Žirovnici a já jsem většinou hrál na něj. Vzpomínám si, jak mi zpočátku vždycky nadával - ty vesničane jeden, ale pak jsme se skamarádili.

Zajímal jste se i o ostatní sporty?

Tak ve Znojmě byla kromě fotbalu také kvalitní atletiky, házená a samozřejmě box. Ostatně ten jsem také mohl dělat. V Bratislavě jsem byl dokonce na tréninku. Ale když trenér viděl, jak ty ostatní biju, vzal si mne stranou a dal mi takovou nakládačku, že jsem s boxem sekl.

A co nesportovní koníčky?

Když jsem byl v Bratislavě, dostal jsem se tancovat do Lúčnice. Tehdy to byl neprofesionální studentský spolek, ale panovala tam velká disciplína. Hlavní šéf byl Štefan Nosál, a ten byl velmi přísný. Trénink s ním byla dřina, třeba do půlnoci. A když začal trénink, slyšeli byste spadnout špendlík. Takový měl respekt. Já jsem hrál tehdy fotbal ve Slovanu Bratislava. Když jsem tam přišel, valil jsem oči. Každý měl svoji skříňku, svůj míč. Ale, jak jsem udělal konkurs do Lúčnice, s fotbalem jsem ve Slovanu skončil. A nakonec jsem se s ním ocitl ve Znojmě. Ale jak už jsem řekl, nelituji toho.

img

print Formát pro tisk