Kategorie: Publicistika

Vnučka mlynáře: Dědeček žil klapotem strojů

Další z významných mlýnů na řece Dyji stojí v městysu Vranov nad Dyjí. Barokní stavba pochází z počátku osmnáctého století a zaujme dvěma štíty v průčelí s erbem hrabat Althannů a knížat Pignatelli.

Mlýn patřil k vranovskému panství. "Aby si dědeček mohl v roce 1924 vzít do nájmu mlýn ve Vranově, půjčil mu bratr větší finanční částku. Našla jsem dopis v němž bratrovi děkoval. Ten mu velkoryse odepsal, že žádné pomoci si není vědom," vzpomíná na svého dědečka, vranovského mlynáře Aloise Grunda, vnučka MUDr. Alena Horná. Alois Grund mlýn o tři roky později koupil. "Děda byl nejen rozeným mlynářem, ale vlastencem a nadčasovým člověkem, který prosazoval novinky v technice i v kultuře. Významně podporoval kulturní život v městečku, byl členem zdejšího Okrašlovacího spolku a stal se i kmotrem nové stříkačky místního hasičského sboru. Když se v třicátých letech stavěla Vranovská přehrada, platil fotografa ze Znojma, který jednou týdne přijížděl a dokumentoval stavbu. Snímky jsou součástí rodinného archivu," popsala Horná. Letos pokračovala v dědečkově tradici a fotografovala průběh oprav průtahu Vranovem.

vranov mlýnVe mlýně se scházeli herci

Alois Grund a jeho žena Cecílie, která také pocházela ze mlýna, měli syny Jaromíra a Jiřího a dceru Alenu, maminku Aleny Horné. Narodila se v roce 1929 a vyprávěla své dceři o poklidném životě v městečku v třicátých letech. Dědeček nechal vedle mlýna, na volném prostranství mezi náhonem a cestou, udělat tenisové hřiště. Naproti, nad splavem řeky pod skálou vranovského zámku byla mola s loďkami na vyjížďky po Dyji. Rodina mlynáře Grunda žila za první republiky ve Vranově nad Dyjí v téměř německém prostředí. "Dědeček byl ale velký vlastenec. Co bylo české, masarykovské a sokolské, to bylo téměř posvátné. Ve mlýně se scházela inteligence. Jezdili k nám divadelníci, herci, umělci, fotografové a každý vždy dostal pohoštění. Dědeček byl jako mlynář spravedlivý, nerozlišoval jestli u něj mlel Němec nebo Čech. Koně s vozy obilí, stávaly frontu až na náměstí u hotelu Dyje nebo až k dnešní lékarně," přiblížila vzpomínky své maminky Horná, která se narodila v roce 1947.

Baron je neudal

Její prarodiče zažili ve čtyřicátých letech za války ve mlýně horké chvilky. "Mamince tenkrát bylo jedenáct, dvanáct let a chodila do německé školy. Objevila jsem babiččiny paměti kde píše, že už byli mockrát sbalení s tím, že z Vranova odejdou. Jejich vlastenectví a pevná víra rozhodly, že zůstali a okupaci a válku zde přečkali. Dědeček velmi riskoval, když ve mlýně schovával běžence z koncentračního tábora, Židy a Poláky. O tom všem věděl tehdejší majitel zámku Němec baron Wenze, ale dědečka gestapu neudal," řekla Horná. Doma má také uchovanou korespondenci z koncentračních táborů, kam její prarodiče posílali balíčky.

S láskou vyprávěl o obilí

Po válce, v roce 1948 se oženil syn Jaromír a do mlýna si přivedl nevěstu Marii. Protože v té době již byli Alois a Cecílie Grundovi majiteli domu v Junáckém údolí, odstěhovali se sem. Junáckému údolí se tenkrát říkalo Husí nebo taky Kočičí údolí. Mlýn, hlavně obytnou část, přenechali novomanželům a mlynář do mlýna chodil každý den mlít obilí. "Z té doby, až do definitivního znárodnění v říjnu 1959 mám na mlýn nejkrásnější vzpomínky, protože jsme jako děti za dědečkem do mlýna docházeli. Dědeček nás vítal na rampě, měl vysoké kožené boty, světlé sako a hodinky cibule zavěšené na řetízku a uložené v malé kapsičce saka. Nosil bílou mlynářskou čepici, kterou vždy obřadně vyprášil. Miloval klapot strojů, s láskou nám vždy vyprávěl o obilí, a o mouce," přiblížila vnučka mlynáře.

mlýn, štítCo šlo, to znárodnili

Konečné znárodnění přišlo v říjnu v devětapadesátém roce. "Pamatuji si ten škaredý podzimní večer velmi dobře, když přišli s listinami do domu v Junáckém údolí a oznámili dědečkovi, že do mlýna již nesmí, že mlýn je znárodněn. Babička sepjala upracované ruce, rozplakala se a řekla - Kristepane, co s námi bude. Vzala nás jako děti i se starším bratrem za ruce a šli jsme ke kapličce u silnice směrem na přehradu a Lančov a tam jsme se modlili, abychom vše přežili. Jako děti jsme to moc nechápali," popsala dramatické okamžiky Horná. V domě v Junáckém údolí s nimi po válce žili cizí lidé. "Jeden důstojník si zabral větší část domu. Tak to bylo ve všech vilách ve Vranově. Byly obsazeny důstojníky, protože ve Vranově byla silná pohraniční stráž," potvrdila pamětnice. Alena Horná našla dokumenty o znárodnění mlýna už v roce 1953, ale její dědeček do mlýna stále docházel pracovat. V další listině z října 1959 proběhlo ?jednání o rozsahu znárodnění."  "Po tomto roce se z mlýna stala míchárna obilí a budova postupně chátrala. Přibližně v roce 1960 byl zavezen mlýnský náhon. Z vyprávění vím, že hřídel mlýnského kola byla z tak kvalitního materiálu, že si ji odvezl jeden podnik z Českých Budějovic," informovala Horná, která si pamatuje i na trosky mlýnských lopat.

Sbírá vzpomínky pamětníků

znojemsko, vranovV obytné části mlýna dodnes bydlí Marie Grundová, která si vzala mlynářova syna Jaromíra a vychovali spolu tři syny, z nichž nejmladší je dědicem mlýna."Dodnes jsem hrdá na to, že jsem vnučka ze mlýna a že s mlýnem je svázána řada osudů starousedlíků. Že mnoho lidí zde zde našlo vlídné přijetí a štědrost, tak jak to k posláním mlýnů vždy patřilo," vyjádřila Horná. Do Vranova, do domu prarodičů v Junáckém údolí, se vrátila po čtyřiceti letech a nyní sbírá vzpomínky pamětníků v nichž je mlýn nedílnou součástí historie Vranova nad Dyjí.

print Formát pro tisk