Kategorie: Publicistika

K jednomu významnému bítovskému výročí

Před rovnými 400 lety - v první polovině roku 1612 ? došlo na zámku v Uherčicích k zpečetění dokumentu významného pro budoucnost celého regionu - k uzavření prozatímní kupní smlouvy, kterou pan Fridrich Jankovský z Vlašimi kupuje od Hanuše Wolfarta Strejna ze Švarcenavy panství Bítov s hradem a šesti vesnicemi.

Kupní cena byla stanovena 47 000 moravských zlatých a další 1000 zlatých litkupu (odstupného) pro manželku Hanuše Wolfarta. Do svátku svatého Jiří měl bítovpan Fridrich zaplatit 30 tisíc a do roka pak dalších 13 tisíc. Zbývajících 5 tisíc zlatých měl - jak bylo obvyklé - doplatit až po vložení statku do zemských desek (což se stalo roku 1617). Starobylý hraniční hrad nad soutokem Dyje a Želetavky tak od zadlužené dolnorakouské evangelické rodiny Strejnů ze Švarcenavy (Streun von Schwarzenau) přešel i s příslušenstvím do držení rodu ryze českého, který se v nadcházejících letech významnou měrou zasloužil nejen o jeho uchování, ale i o jeho zvelebení a rozkvět. Jankovským z Vlašimi vděčíme za to, že Bítov zůstal v době preferencí pohodlnějších barokních zámeckých sídel ušetřen osudu celé řady jiných gotických pevností v Podyjí - Frejštejna, Corštejna, Nového Hrádku nebo na rakouské straně hradů Kollmitz, Eibensteinu či Kaji.
Rod pánů černé orlice
V první polovině 14. století náleželi páni z Vlašimi erbu černé orlice s děleným šikmým břevnem k předním aristokratickým rodům doby lucemburské. Mezi jeho členy najdeme slavné rytíře, jako třeba jistého Hrona, padlého po boku krále Jana v bitvě u Kreščaku. Vytrvalou snahou pozdějších generací rodové linie psané po středočeské vsi Jankov bylo prokázat příbuznost i s takovými předními muži, jako byl pražský arcibiskup a vychovatel Václava IV. Jan Očko z Vlašimi nebo jeho synovec a následovník na arcibiskupském stolci Jan z Jenštejna. Tito však měli v erbu dvě rudé supí hlavy.
Prvním významnějším členem rodu Jankovských na Moravě byl Jan I. Jankovský z Vlašimi, zástavní držitel hradu Úsova, k roku 1405 uváděný jako člen zemského soudu. Dle znění dochované listiny z 30. dubna 1432 měla jeho dosud blíže neznámá žena Markéta pocházet z rodu Lucemburků. Jejich syna Karla potvrdil v roce 1455 Ladislav Pohrobek jako jednoho z 10 rádců moravského hejtmana. Pravděpodobně jejich další syn Jan II. se přiženil na jihozápadní Moravu do rodu Zajímačů z Kunštátu a Jevišovic. A ty mu také roku 1435 svěřil jeho tchán do správy. O rok později Jan II. zakupuje skalický statek s tvrzí Slatinou a v následujících desetiletích se jeho potomci usazují různě po Znojemsku - v Rešicích, Slavěticích, Kyjovicích, Plavči, na Lapikusu či na biskupských lénech v Újezdě a v Biskupicích. Faktem ovšem zůstává, že v dalších generacích většina příslušníků kdysi movitého rodu díky rozvětvení značně zchudla a společensky se propadla mezi nepříliš významné rytířstvo.
Navzdory stavům
V politických zmatcích počátku 17. století vsadil jeden z členů rodu -chudý, ale ambiciózní Fridrich (nar. 1580) - na císaře Matyáše. A ten se mu za jeho oddané služby v úřadech moravského hofrychtéře a znojemského krajského hejtmana odměnil povýšením (či spíše znovupřijetím) do panského stavu. Nebylo to však jednoduché. Protože se stavy zdráhaly nárok nevýznamného rytíře uznat, vyzdvihl císař roku 1615 Fridricha a jeho bratra Volfa Zikmunda do stavu říšských svobodných pánů. A vzápětí svým Majestátem z 22. října 1616 - jako aktem císařské milosti - i s některými dalšími příbuznými rešické linie - do českého panského stavu. Včetně erbovního vylepšení o ?jenštejnské" supí hlavy. Fakticky však Majestát ve složité době už prosadit nedokázal a tak pro moravskou stavovskou obec zůstával Fridrich Jankovský i nadále pouhopouhým rytířem. Není divu, že za této situace se i koupě starobylého rodového hradu Bítovských z Lichtenburka mohla současníkům jevit nejen jako účelová snaha o nabytí deskového statku. Fridrichovi šlo i o získání starožitného sídla s dlouhou historií. I na úkor pohodlí. Příznačné je, že prostředky k zakoupení Bítova zajistilo Fridrichovi kromě prodeje práv k újezdskému lénu za 5 000 zlatých i svatební věno jeho ženy a současně vzdálené příbuzné Justyny Jankovské z Vlašimi, ovdovělé paní Zahrádecké ze Zahrádek.

Žeň byla bohatá, ale ženců málo
I těmito biblickými slovy by se dal zdůvodnit závratný vzestup Fridricha Jankovského v době po porážce stavovského povstání. Cesty obou bratrů se v něm rozešly - buchlovský kalvinista Volf Zikmund byl dodatečně zvolen členem stavovského direktoria, oddaný katolík Fridrich se stáhl do ústraní a v závětří bítovských hradeb vyčkával. Obezřetnost se mu vyplatila. Zatímco jeho po kapitulaci Moravy najdeme s platem 150 zlatých ve službách všemocného kardinála Dietrichštejna, Volf Zikmund byl zatčen a zemřel po necelém roce v kobce pevnosti Špilberk. Jeho památka byla posmrtně prokleta a jeho moravské statky zkonfiskovány. Jeden z nich - Dolní Slatinu - si roku 1623 zakoupil Fridrich, v té době již v čele významné císařské taxační komise pro navrácení a správu povstalci zabavených statků pro Znojemský a Brněnský kraj. A vedle tohoto si - kromě jiného - kupuje roku 1628 i panství s městem Jemnici a v roce 1633 statek Skalici s tvrzí. Nezapomněl vylepšovat ani své sídlo Bítov - na jižním křídle hradu nechal vybudovat hospodářskou část včetně nového pivovaru. Moravský vlastenec, který se významnou měrou podílel i na Obnoveném zřízení zemském - Fridrich Jankovský - umírá na Bítově na jaře 1635 v 55 letech. Byl pohřben do původně lichtenburské hrobky bítovské hradní kaple Nanebevzetí panny Marie. Krátce nato jej na věčnost následovala i manželka Justyna.

Příznivec koní a barokní kavalír
Takový byl Fridrichův jediný syn a dědic, císařský rada Ferdinanda III. Habsburského Hynek III. Jankovský z Vlašimi. Bítov zdědil ve svých 19 letech. Po návratu z kavalírské cesty po Itálii se oženil s Kateřinou z Roupova, dcerou bývalého nejvyššího sudího Zdeňka z Roupova na Budkově. Ten však byl svůj statek jako český bratr donucen odprodat jednomu z věrných Valdštejnových důstojníků Kristiánu von Illow.
Hynkovou velkou zálibou byl chov koní - dodnes je znám jako autor rozsáhlého třísvazkového díla Apothéka koňská, datovaného 3. července 1650 na hradě Bítově. Po rozprodeji bítovského inventáře z bývalého majetku Jankovských roku 1890 odkoupil spis i s celou knihovnou vídeňský antikvárník Blum, od něhož se dostal do majetku Kinských. Dnes se originál hippologického díla nachází v knihovně Univerzity Karlovy. Hynek byl snad také autorem dvousvazkového italsky psaného díla Pravidla pro drezuru koní. I přes svůj koňský koníček trpěl ke sklonku života silnou dnou a byl prakticky nepohyblivý. Do stavební historie Bítova se Hynkovo působení zapisuje znatelně - roku 1638 došlo k rozšíření hradního kostela, byl zbudován palác s arkádovým nádvořím a s průchozí navazující věží. Také byl zřízen nový vstup do hradu s přístupovým mostem a z venkovní části střelecké zdi zbudována tzv. švédská kaple. Ani tak ve válečných časech uvážlivým hospodařením panství nezadlužil. Zemřel na Bítově 10. února 1653 v 38 letech a byl pochován ke svým rodičům do hradní kaple., kde je dodnes zachován jeho náhrobní kámen v češtině. Vdova Kateřina se provdala za souseda - syna majitele panství Vranov a Nový Hrádek barona von Scherffenberg. Zanedlouho však vážně onemocněla. Před cestou na léčbu do lázní ve slezském Hirschbergu (Jelení Hora) roku 1655 sepsala závěť a na Bítov se odtud již nikdy nevrátila.

V odlesku habsburské koruny
Hynek Jankovský z Vlašimi byl posledním z rodu, který ve svém okolí udržoval české povědomí. Když se po jeho smrti správy panství ujali Scherffenbergové , dostalo se Hynkovu synu Maxmiliánu Arnoštovi od útlého věku výchovy a vzdělání ve Vídni. Není příliš divu, že si později za choť zvolil mladší sestru svého otčíma Johanu Alžbětu ze Scherffenbergu. Roku 1665 se novomanželům narodil syn Maxmilián Arnošt (II.), který byl dán také na vybranou výchovu do Vídni. Odnárodnění Jankovských úzce souviselo se vzestupem moravského rytířského rodu mezi elitu univerzalistické barokní habsburské říše a projevilo se zejména v oblasti jazykové - dorozumívacím jazykem se stala němčina a domácím tehdy módní francouzština. Za Maxmiliána Arnošta staršího, u kterého se roku 1671 projevila duševní nemoc, spravovala sídlo i panství jeho žena. A vedla si úspěšně. Za ní došlo i k opravě statiky bítovského jižního křídla - pro zámek dnes charakteristickými opěrnými pilíři. Tíha správy na Johaně Alžbětě zůstala i po nabytí zletilosti jejího syna, který se formálně panství ujal roku 1689. Maxmilián Arnošt junior se totiž v mládí i nadále zdržoval převážně v dvorském kosmopolitním prostředí habsburského centra rozlehlé říše, jehož rozkvět byl v té době umocněn i odvrácením přímého tureckého nebezpečí. Za studií se zde spřátelil i s budoucím císařem Josefem I. a dokázal toho dobře využít - císař jej jmenoval svým komorníkem a později tajným dvorním radou. Odpovědnost za správu panství na něho plně dolehla teprve po 9. prosinci 1695, kdy jeho matka Johana Alžběta zemřela ve Znojmě.

Soumrak rodu
Na císařském dvoře se Maxmilián Arnošt II. seznámil s Marií Kateřinou, hraběnkou z Lamberka, ovdovělou kněžnou Zrinskou a vzal si ji za manželku. S ní se na Bítov, který v té době načas ztrácel primárně rezidenční funkci na úkor jemnického zámku, dostala vzácná a rozsáhlá sbírka zbraní a cenná knihovna po Zrinských. Sbírky byly asi roku 1700 - nejpozději však po smrti posledního mužského potomka rodu Zrinských Baltazara roku 1707 - převezeny na Bítov, kterému se tak tímto dostalo významného oživení a využití. Někdy v letech 1702-1703 počal Maxmilián Arnošt II. užívat říšský hraběcí titul. Zdá se, že tak činil pouze jako choť hraběnky Zrinské, když jmenovací listina o povýšení nebyla dosud v archivech dohledána. Majetek však rozmnožil o statek Horní Kounice se dvorem Alinkov a ke Skalici od louckých premonstrátů přikoupil Chlupice u Hostěradic. Otec trpící melancholií a depresemi umírá roku 1708 v ústraní na zámku v Jemnici ve věku 65 let.
Na tomto zámku se při svých pobytech na Moravě převážně zdržoval i Maxmilián Arnošt II. Vydržoval tam též tehdy módní palácovou kapelu. K roku 1717 máme doloženo, že správce jaroměřického panství vyslal se souhlasem hraběte Quensternberga právě do Jemnice dva muzikanty na výpomoc. Ani Maxmiliánu Arnoštu II. se s přibývajícími lety nevyhnulo rodové prokletí - silná dna. Léčil ji tabákovými koupelemi, když rostlinu chráněnou monopolem mu výhradně pro tento účel na zahradě v Alinkově pěstoval tamní zahradník Josef Škarohlíd. Kvůli nemoci se léčil i ve vzdálených Karlových Varech, kam ho doprovázela i manželka. Když ta roku 1717 zemřela, oženil se 52letý muž s mladičkou Marii Josefou hraběnkou von Hohenfeld. Ve snaze přivést na svět vytouženého dědice s ní sice dokázal zplodit čtyři syny - Josefa, Františka, Karla a Leopolda, všichni ale zemřeli v brzkém věku. Otce přežily jen dvě dcery z prvního manželství - Marie Leopoldina (1696-1734), manželka polního maršála Jindřicha Josefa Dauna a Marie Johana (1701-1752), provdaná nejprve Kounicová. Roku 1739 se podruhé provdala za Ludvíka Richarda hraběte Cavrianiho. Dva roky před svou smrtí Maxmilián Arnošt II. stvrdil testament, kterým mělo dědictví přejít na jeho vnuka Maxmiliána Dauna a mladší dceru Marii Johanu. Pokud by ta zůstala bezdětná, měl i její podíl připadnout Daunům. Maxmilián Arnošt Jankovský zemřel v roce 1736 ve věku 71 let.

Poslední dějství - epilog
V souladu se závětí dědictví po předcích převzala jeho mladší dcera. A i ona je spravovala dobře. Její jediné dítě - dcerka - však zemřela brzy po porodu. Roku 1751 zemřel Marii Johaně manžel a o rok později na skalickém zámku zesnula i ona. Pohřbena byla v bítovské hradní kapli. Pro Bítov nadcházely nové časy. Roku 1753 se zlepšilo spojení odlehlého sídla s krajským Znojmem - byla dokončena císařská silnice přes Lubnici, která spojovala starou jižní poštovní trasu Vídeň - Praha přes Vratěnín a Písečné s nedávno dokončenou silnicí Vídeň - Znojmo - Jihlava - Praha. Panství se měl ujmout syn její již také nežijící sestry Maxmilián Daun. O lukrativní dědictví se však přihlásila i druhá - vedlejší linie Jankovských, která až do roku 1682 sídlila na Rešicích. Ačkoliv neoficiálně svůj původ údajně vyvozovali po Karlu Gustavu, pozdějším švédském králi - jehož nelegitimní syn se měl narodit ve Znojmě roku 1644 z milostného vztahu budoucího švédského panovníka Karla X. Gustava a manželky Jindřicha Jankovského z Vlašimi na Rešicích záletné Ludmily Jankovské jako Karel Václav Jankovský, v polovině 18. století - po třech generacích - členové této rodové linie bez vlastních statků sloužili již jen jako úředníci kroměřížského biskupského dvora na střední Moravě.
Proto mnohé překvapilo, že v soudním sporu byl před nárokem vnuka z rodu Daunů upřednostněn mužský potomek této vzdálené linie rodu Jankovských. František Antonín Jankovský z Vlašimi, narozený roku 1690, biskupský lesní, se ujal panství roku 1753. Nakrátko. Již po třech měsících ve svých 63 letech 28. prosince roku 1753 letech umírá bez mužského potomka na zdislavickém zámku (ano, na tom zámku, kde se o osmdesát let později narodí další významná postava spjatá se Znojemskem - spisovatelka Marie Ebner von Eschenbach, rozená Dubská - mimochodem, zámek je aktuálně při dokončení tohoto článku v nabídce realitních kanceláří za pouhých 23 milionů korun). Není známo, že by vůbec za svého života František Antonín Bítov navštívil, nejspíše se tam dostal až po své smrti, kdy spočinul vedle svých vzdálených příbuzných v hrobce. Protože zanechal jen tři dcery - Josefu, provdanou za plukovníka jízdy Rudolfa barona Pugnettiho na Bílé Lhotě na Olomoucku, Viktorii, provdanou šlechtičnu von Jaegern, a Annu Reginu, dlouho se tradovalo, že jeho smrtí vymřela po meči i druhá linie rodu. Po více než 140 letech a pěti generacích se tak touto epizodkou uzavřela i kapitola rodu Jankovských z Vlašimi na starobylém Bítově.
Post scriptum
Jak ovšem nedávno poukázal historik a genealog dr. Sixtus Bolom-Kotari, měl František Antonín Jankovský z Vlašimi mladšího, předčasně zemřelého bratra Jan Antonína (1692-1740). Tento Jankovský, lesní správce na panství Vyškov, přivedl na svět s Barbarou Josefou šlechtičnou Miňovskou z Lazníku v rozmezí osmi let kromě 5 dcer i syna Jana Václava, narozeného roku 1729. Strýc svého osiřelého synovce dobře zaopatřoval celých 12 let až do své smrti v Zdislavicích. Při následných složitých soudních tahanicích o dědictví mezi třemi dcerami posledního bítovského pána z rodu Jankovských na jedné straně a Maxmiliánem Daunem (1722-1788), vnukem Maxmiliána Arnošta II. a bratrancem slavného maršála Leopolda Dauna na straně druhé, byl případný nárok Jana Václava, byť i jen teoretický, zcela opominut. Sestry svého bratrance nejspíše zamlčely a advokátům protistrany tento stav vyhovoval. Když se k namítaným nejasnostem v rodokmenech přidaly i ty správné konexe u dvora, měli Daunové spor v kapse. Dodatečně pak někdo, nejspíše v jejich, upravil raději i záznamy v rodovém archívu Jankovských, který se na Bítově nacházel - jméno "Jan Václav" v rodokmenu bylo pozměněno na "Johanna". Odstrčenému mladíkovi - bez styků a teď i bez nároku na možné dědictví - byl upřen i erb a titul. Bojoval jako důstojník pěchoty v Sedmileté válce a zemřel roku 1775. Jeho potomci s přídomkem von Mayenhorst žili v Čechách jako svobodníci v Chmelné a Pravoníně na Vlašimsku a později se vystěhovali do Spojených států. Zde v Illinois a Coloradu žijí již ve 26. generaci Jankovských z Vlašimi dodnes. V nedávných letech bítovský zámek dokonce jako vítaní turisté opakovaně navštívili. 
V rodě Daunů se Bítov nacházel až do roku 1904, kdy zemřel Maxmiliánův pravnuk Ottokar Daun.
Mgr. Jan Toman

print Formát pro tisk