Kategorie: Publicistika

Znojmo v tureckém ohrožení (3)

Do konce století se situace v dohledu znojemských hradeb a dominanty radniční věže ještě několikrát opakovala. S přestávkami mírových mezidobí se tu scházely sbory zemské hotovosti. Tak tomu bylo i v první polovině září 1543 kdy se u Znojma proti Turkům shromáždilo na 50 tisíc válečného lidu.

Mustrování lidu vojenského u Znojma
Stalo se tak v reakci na nové Süleymanovo tažení a pád uherské Ostřihomi. Pozornost si ve Ferdinandově vojsku tehdy zasluhovaly dvě výrazné osobnosti - ostřílený válečník a účastník alžírského tažení Karla V. Karel ze Žerotína a výřečný kazatel z řádu křižovníků Antonín Brus z Mohelnice. Tento neúnavný rétor burcoval šiky již předchozího roku ve vojenském táboře luterána Jindřicha Meziříčského z Lomnice, pána na Jemnici. Později - roku 1551 - byl křižovník Brus králem jmenován vrchním polním kazatelem všech protitureckých vojsk. O pár let později to Ferdinandův favorit dotáhl až na pražský arcibiskupský stolec a v září 1575 slavnostně korunoval mladého Rudolfa II. korunou českých králů. O dva roky později uvedl jako probošta na Hradiště svého mohelnického krajana Martina Medka.
Za shromaždiště vojsk bylo znojemské okolí určeno také při kampani roku 1563. Odtud a od slováckých Sudoměřic vedl zemský hejtman Bertold z Lipé spolu s Bedřichem ze Žerotína, Závišem z Víckova a Janem z Kunovic voje k Prešpurku a dál do Uher. O rok později zemřel císař Ferdinand a na jeho syna a nástupce Maximiliána čekal další z tureckých výbojů do Střední Evropy. Do 13. července se české a moravské sbory měli sejít u Znojma a táhnout pak přes Prešpurk k Rábu (Györu) v Uhrách (žold se začal na místě vyplácet již 3 dny před tímto datem). Hodnost nejvyššího polního hejtmana přijal Vilém z Rožmberka, příznivec znojemského vína, který měl pořád co řešit - vojsko se trousilo ještě v polovině příštího měsíce, řada šlechticů se pod různými výmluvami službě vyhýbala, ti ostatní se oddávali přes přísný zákaz v ležení opilství hazardním hrám tak, že prohrávali výzbroj i koně. Právě u Znojma sepsalo několik význačných pánů anonymně protest, kterým se na panovníka obrátili, aby respektoval stará privilegia a žádným způsobem je nenutil k tažení za hranice země. To vše podkopávalo císařovo sebevědomí a v budoucnu se odrazilo na celém tažení. Na uherských hranicích zatím vojsko stárnoucího Süleymana trpícího dnou a střevními potížemi zarazilo o prý nejlepší z habsburských pevností - vodní hrad Sziget. Pět týdnů tu posádka švagra Viléma z Rožmberka chorvatského bána Mikuláše Zrinského (ano- člena onoho chorvatského rodu, jehož bohatá knihovna a zbrojnice se později dostala díky sňatku na bítovský hrad) heroicky odolávala vlnám osmanských náporů. Váhavý císař Maxmilián pro statečné obránce neudělal zhola nic kromě sloužení polních mší a modliteb - jeho vojsko leželo nečinně u Rábu vzdáleného 200 km. ?Zde darmo ležíme a nic nečiníme, a na jiných místech zatím sme nemálo dobrejch lidí a země ztratili..." postěžoval si v jednom z dopisů i samotný Vilém z Rožmberka. Obránci Szigetu byli ponecháni napospas. Krátce po pádu pevnosti označované jako brána ke Štýrsku a habsburským zemím se císařské vojsko rozešlo, když mu vypršela doba stanovené služby, aniž by se s Osmany střetlo. Protože při obléhání - pravděpodobně na úplavici - zemřel i sultán Süleyman, nestáli o další válku v Evropě ani Turci.


Poslední Rožmberk v čele zemské hotovosti
Petr Vok z RožmberkaNaposledy se hotovost proti Turkům u Znojma shromažďovala v letech 1593-1595. Tentokrát se jejím vůdcem na přímluvu Adama z Hradce stal Vilémův bratr Petr Vok z Rožmberka. Dostavit se měl každý pán a rytíř s každým desátým svým poddaným, z měšťanů pak jeden z osmi. To však již pohár trpělivosti znojemských měšťanů, zmítaných uvnitř hradeb náboženskými třenicemi, přetekl. Jejich těžkosti spojené s častým shromažďováním vojsk dokázali čeští králové Ferdinand I., Maxmilián a Rudolf refundovat mnohými výsadami a úlevami (1532, 1534, 1538, 1557, 1562, 1565, 1578). V březnu 1596 toho už ale mělo krajské město Znojmo, loucký opat, abatyše kláštera klarisek a probošt hradišťský plné zuby a podali si hromadnou stížnost k zemskému sněmu do Brna a k císaři. Prosili v ní o odškodnění za útrapy a újmy, které museli v dobách neustálého shromažďování armád snášet. Zvláště zhovadile se prý u Znojma chovaly oddíly Jindřicha Křineckého z Ronova a na Rožďalovicích. Výčet stěžovatelů nám o "mustrplace", tedy místě - či místech - ležení, kde by byl dostatečný přísun potravin i futráže pro koně a snadný přístup k vodě, může lokalizovat místo, kde se tak dělo. Dá se totiž předpokládat, že koncentrací takové masy mnohonásobně převyšující počet obyvatel tehdejšího Znojma trpěly jejich majetky, lesy, polnosti či vinohrady. Vhodným místem byla jistě lokalita Kraví Hory, kde býval později i tábor Valdštejnových vojsk. V čase magie, alchymistů a pověr si lidé všímali i úkazů, které si nedovedli vysvětlit. Tak v létě 1594 na tři znojemské domy padal krvavý déšť - znamenalo to prý veliké krveprolití. Příčinou tehdejší války s Osmanskou říší, kterou literárně zachytil i Jindřich Hýzrle z Chodů, se opět stala neklidná situace v Sedmihradsku, které taktizovalo mezi Římskou říší a Tureckou portou. Vrchního velení se na severním uherském úseku fronty ujal bratr císaře Rudolfa Matyáš a na jižním křídle ve Slavonii velmistr Řádu německých rytířů a nejmladší císařův bratr Maxmilián. Taktéž moravský zemský sněm se usnesl odvádět nové berně na válku na dokončení pevnosti Ujvár (Nové Zámky) a rozhodl se postavit i vlastní vojenskou hotovost v čele s Bedřichem ze Žerotína, neboť Morava byla ze všech českých zemí ohrožena nejvíce. Situace se vyhrocovala. 17. srpna 1594 z polního ležení u Rábu arcikníže Matyáš zoufale vyzýval nejvyšší úředníky zemské a místodržící v celém království Českém, aby ?o vypravení hotovosti horlivou měli péči a vojsku po přehlídce u Znojma táhnouti kázali nejprve ke Komárnu". Ne všechny sbory se dostavily včas. Tak 27. srpna šlechta a města kraje Loketského ?ospravedlňuje se nejvyšším úředníkům zemským a místodržícím v království Českém, že pro opožděné mandati a nedostatek peněz nemohli válečný lid svůj ke dni 26. srpna do Znojma vypraviti. Žádají za lhůtu jednoho měsíce a slibují, že vypraví mimo pěší ještě 24 dobře ozbrojené jezdce". Ještě 2. září se rytmistři a hejtmani pěchoty na místě nenacházeli. Petr Vok následován polními oficíry do znojemského ležení dorazil po čtyřdenní cestě z Českého Krumlova v pátek 9. září a ubytoval se v Louckém klášteře, stejně jako nejvyšší polní maršálek Václav Berka starší z Dubé. Podobně jako dříve jeho bratr si Rožmberk mohl jen stěžovat na laxnost, nekázeň a nedostatečnou výzbroj scházející se zemské hotovosti a nejkřiklavější problémy hasit pomocí svých prostředků. Konečně po přehlídkách 1. pěšího pluku o pěti tisících mužích pod vedením téměř sedmdesátiletého veterána Pavla Korky z Korkyně (autora válečných pamětí z let 1536-1593), 2. pluku vedeného Hendrychem z Kolovrat a 3. pluku svěřeného Bohuchvalu Rutovi (majitele dnešního "pohádkového" zámku Červená Lhota) zahájilo 26. září 30 pěších praporců českého a moravského vojska a 2000 jízdních urychlený přesun přes Vídeň a Prešpurk na bojiště, aniž by čekalo na opozdilce. V Uhrách se dostavil dílčí úspěch, když Komorn (Komárno) bylo uvolněno z tureckého obležení. Turci však nelenili - s podporou 40 tisíc Tatarů vpadli do královských Uher a soustředili se na pokoření klíčové pevnosti Rábu. Matyášovo vojsko na Žitném ostrově utrpělo drtivou porážku a posádka Rábu pod Ferdinandem z Hardeku kapitulovala. Nebezpečí pádu dalších habsburských pevností a ohrožení moravského pomezí zamezila opět jen zima. Turci se stáhli a 3. listopadu 1594 bylo rozpuštěno i české vojsko decimované tyfem. Roku 1596 se však sultánu Mohamedovi III. vzdala i pevnost Eger, taktéž bráněná českomoravským vojskem. A nakonec Turci v krvavé bitvě u Keresztése v říjnu porazili i Maxmiliánovo vojsko, kterému nepomohly ani posily sedmihradského vévody Zikmunda Báthoryho. Císařské ležení hájilo do posledních chvil 400 moravských rejtarů v čele s Karlem Tetourem z Tetova. Posmrtnou paměť padlým uctil Bartoloměj Paprocký z Hlahol vydáním spisu "Památka Čechům u Kheredes a města Erle pobitým".


Příležitost pro každého
Válečné zkušenosti si v bojích s Osmany na přelomu 16. a 17. století odbyla řada mladých kavalírů, kteří se později prosadili ve třicetileté válce. Byl mezi nimi i Karel starší ze Žerotína, budoucí známý humanista, který se podílel na obležení a znovudobytí Ostřihomi roku 1596, chudý bratrský mladík Albrecht z Valdštejna, Jan Tserclaes Tilly, Jindřich Matyáš Thurn a další. Pro mnohé ze šlechtických synků jihomoravských i dolnorakouských rodů, ale i dobrodruhů různého ražení, byla uherská bojiště šancí odnést si z nich nejen nějaké to zranění či "uherskou nemoc", ale především si na Martově poli vydobýt renomé a povýšit na společenském žebříčku v duchu renesančního ideálu rytířství. O členech rodu Žerotínů, Kunštátů, Meziříčských a Perštejnů jsme se již zmínili. V řadách německého pěšího pluku před Komárnem roku 1558 se například vyznamenal (a padl) i jistý kapitán Michael Gattermaier, jinak zakladatel budoucí retzkého hraběcího rodu Gatterburgů. Císař povýšil všechny jeho syny do rytířského stavu. Ale pocty si žádaly i daně nejvyšší - Jan Jiří, jeden z nich, zahynul roku 1598 jako habsburský oberstlajtnant u Rábu. Není také divu, že mnohým rodům se za zásluhy a hrdinství od panovníků dostávalo i erbovních polepšení - nejznámějšími z nich byla nově jmenovaná hrabata Schwarzenberkové (havran na useknuté turecké hlavě). Turecké zakřivené šavle, tatarské klobouky nebo přímo hlavy se vůbec stala oblíbeným vylepšením erbů. I čáp z erbu českého rodu Dohalických z Dohalic se váže k tureckým válkám - jednomu zajatému členu rodu zprostředkovával prý zprávy s dalekým domovem. Pro některá města mohly koncentrace vojsk spolu s vysokými daněmi představovat zátěž, prosperity a bohatství Znojma 16. století, města "pěkného a pěkně vystavěného, třetího na Moravě v kraji na víno a obilí velice úrodném a s mnoha kostely" se však století tureckých válek příliš nedotklo. Vždyť jak psal současník Bartoloměj Paprocký: "Znojmo tehdy ve všem šťastné bylo a právě zlaté časy - aurea secula - mělo". Inu - jak kdo.
Mgr. Jan Toman (pokračování příště)

print Formát pro tisk