Kategorie: Publicistika

Znojmo v tureckém ohrožení (4)

Na vůbec první mapě Moravy z roku 1569 se její autor Pavel Fabricius o tureckém nebezpečí zmiňuje slovy: "Prosím Boha, aby ji ochránil od turecké moci."

Bůh slova astronoma a osobního lékaře císaře Maximiliána nevyslyšel. O třicet let později - roku 1599 - Turci společně s Tatary pronikli do markrabství ve větším rozsahu poprvé. Plenili Valašsko až po Uherský Brod, kde se jim postavila moravská vojenská hotovost. Ta je zahnala a u Javorníka pobila. Když roku 1605 v Uhrách vypuklo proticísařské povstání pod vedením magnáta Štěpána Bočkaje, podnikly na Moravu nájezd i jeho povstalecké oddíly, často od tureckých nájezdníků vzhledem i chováním k nerozlišení. I tentokrát zemská hotovost plenící a drancující útočníky dokázala brzy odrazit a zahnat až k Váhu. To už i do našeho kraje ale přicházel čas jiných válek, jiných útočníků...Roku 1623 pronikla z Horních Uher až ke Znojmu turecká jízda v žoldu sedmihradského vévody Gábora Bethlena. Osmané, přechodně zaneprázdněni na východě s Persií, do středoevropských poměrů načas ale bezprostředně přestali zasahovat. Neřekli ovšem ani zdaleka své poslední slovo.

Krutý rok 1663
Rok 1663, šestý rok vlády mladého císaře Leopolda, začal dle gregoriánského kalendáře pondělím. Znojmo se tehdy stále vzpamatovávalo z útrap 30 leté války, kdy počet jeho obyvatel poklesl na pouhých 3000. K dalšímu, již čtvrtému konfliktu mezi Svatou říší římskou a Osmany v průběhu necelých dvou staletí se začalo schylovat 15 let od tažení Švédů Moravou a Dolním Rakouskem. Diplomacie selhala a sultán Mehmed IV. vyhlásil 17. dubna Habsburkům válku. Ve všech moravských panstvích a městech se v polovině roku dle starých zvyků objevil zlověstný posel s obnaženým mečem oznamující zlé časy. Moravský zemský sněm byl nucen schválit nebývale vysokou daň 473 tisíc zlatých a následujícího roku 1664 dokonce 561 tisíc zlatých (2/9 celkových nákladů českých zemí). Turecká vojska pod vedením faktického vládce říše velkovezíra Ahmeda Köprülü překročila Dunaj a nedaleko Parkanu (Štúrova) 7. srpna rozdrtila zemskou hotovost jízdy a pěších narychlo svolanou moravskými stavy pod velením generála hraběte Forgáče, která se před Turky rozprchla. Poté Turci oblehli pevnost Ujvár (Nové Zámky). Po více než tříměsíčním obléhání pevnost v září 1663 padla. Zhruba desetitisícové vojsko osmanských Turků a jejich spojenců teď již bez odporu překročilo řeku Váh a přes Uherský Brod vtrhlo na jihovýchodní Moravu. V plen padla řada měst jako Veselí, Strážnice, Podivín, Hustopeče, Lanžhot, Rajhrad atd. Turci pronikli až k Třebíči a Velkému Meziříčí a zmocnili se i Pohořelic, které částečně vypálili. Objevili se také u Valtic, které vyplenili již roku 1529. Jeden jejich oddíl se objevil dokonce až před dobře připravenou pevností Jihlavou. Jednalo se o vůbec největší bezprostřední ohrožení krajského Znojma v průběhu tureckých válek. Dějepisec F. V. Peřinka napsal o tomto vpádu toto: "Byl to loupeživý vpád, jemuž rovného nepoznají dějiny naší vlasti. Žádná řádně organisovaná armáda nepohybovala se tak rychle, jako tito moslemíni, kteří ve dnech 4. - 6. září proletěli, zapálili a plenili skoro celou zemi od průsmyků v Bílých Karpatech až do jihlavského kraje. O hrady a hrazená města, kde narazili na odpor anebo jej očekávali, ani se řádně nepokusili, protože nedopravovali s sebou ani těžkých kusů, ani obléhacích nástrojů. Když vraceli se po třech dnech pod novozámeckou pevnost, každý Tatar vedl dva, tři i čtyři zajaté, vesměs statné moravské muže, uvázané na obojcích za krk jako psy..." Zděšení lidé z jeho blízkého i vzdáleného okolí hledali buď ochranu v jeho pevných zdech, v lesích nebo na opevněných okolních hradech. Uprchlíci z Moravy prosící o ochranu se objevovali dokonce až u bran vzdáleného jihočeského Tábora. Nechme však hovořit pamětníka, evangelického kněze Štefana Pilárika: ?V noci, 3. septembra 1663 prebrodilo pod velením pašu Krulpuliho rieku Váh medzi Šintavou a Hlohovcom 14 000 Turkov. Jednu časť vojska odviezol paša Krupuli na Moravu a druhá časť sa rozvinula do dedín poniže Trnavy. Bolo ešte prítmie, keď Turci začali s krikom prepadávať dediny. Deti a starcov zabíjali. Mladších poviazali, priviazali k vozom. Mládencov nahádzali do vriec a ponakladali na vozy. Dievčatá museli nastúpiť na osobitné vozy. Tie mali byť otrokyne alebo v háremoch." Krajští hejtmani i ve vzdálených městech nařídili blízkým panstvím a statkům, aby se podíleli na opevňování. Tak tomu bylo i v jihočeském Táboře: "Jsouce toho důležitá potřeba, aby město Tábor před nenadálým vpádem ouhlavního nepřítele Turka v rozdílných místech, jenž šance a zdi rozvalené jsou, pallesady (palisády) vzdělané a postavené byly, tak že jedenkaždý z kraje před takovým pádem tam se přichrániti a salvirovati moci bude, aby začnouc hned v zejtra skrze lidi poddané, a to z lesův táborských a v místech těch, jenž tento posel jednomu-každému v známosť uvede, vysazený počet dříví na pallesady hodného do téhož města Tábora skutečně odvézti dáti nepomíjely (...) Čemuž že jeden každý zadosti učiniti věděti bude, my té celé naděje jsme. Datum na zámku Mladé Vožici 24. dne 7bris (septembris, září) 1663. Christof Karel Přehořovský. Jak Krištof Malovec z Malovic." Krajští hejtmani vydali nařízení právě v době, kdy krutí nepřátelé vtrhli na Moravu.

Zachránce Brna brání Moravu Jeden ze čtyř sborů celé císařské armády byl vyčleněn k ochraně Moravy a Slezska. Velení bylo svěřeno majiteli jevišovického panství a slavnému obránci Brna před Švédy Ludvíku Raduitu de Souches, povýšenému v březnu 1663 do hraběcího stavu. Zachránce Brna brání Moravu
Jeden ze čtyř sborů celé císařské armády byl vyčleněn k ochraně Moravy a Slezska. Velení bylo svěřeno majiteli jevišovického panství a slavnému obránci Brna před Švédy Ludvíku Raduitu de Souches, povýšenému v březnu 1663 do hraběcího stavu. Císař mu k pomoci vyslal také 3 tisíce jezdců. Tentokrát se sbory měly sejít u Břeclavi, ovšem ani nyní se to neobešlo bez problémů. Mnozí poddaní se ze strachu před Turky i před verbováním rozprchli do lesů, jinde zase působila dávná řevnivost. Ze 119 mušketýrů a 24 dragounů, které mělo dodat kroměřížská biskupská vrchnost "...nepostavila ještě ani 16. srpna jediného muže zemské hotovosti. Příčina této liknavosti nebyla v tom, že by v Kroměříži (...) nebylo strachu nebo byla bezstarostnost, ale hrabě nechtěl hotovosti sebrané na statcích olomouckého biskupa a kapitol olomoucké a brněnské postaviti pod prapory polního zbrojmistra de Souches. Biskupství mělo starobylou výsadu, že jeho a kapitulní mužstvo, jakmile byla rozepsána zemská hotovost, táhlo do pole pod vlastním velitelem, pod vlastním praporem, že bylo i jinak oblečeno než ostatní."

Tatarské vpády do markrabství
Ještě téhož roku přišel další vpád Tatarů, kteří poplenili Hradišťský kraj a Pálavu. Třetí nájezd trvající 6 dní zpustošil Valašsko (Klobouky, Vizovice, Vsetín a Valašské Meziříčí). Turci pronikli na Moravu Hrozenkovským průsmykem a porazili několik set ozbrojených Valachů shromážděných manským hofrychtéřem Jiřím Valerianem Podstatským z Prusinovic. Některé oddíly tureckého vojska se pak dostaly až k Olomouci. Všechny tyto opakované bezohledné nájezdy v roce 1663 měly strašný dopad na celou jihovýchodní Moravu. Do otroctví bylo za vpádů odvlečeno na 12000 Moravanů. Celkové škody na majetku se odhadovaly na několik milionů zlatých. Jen na Uherskobrodsku, Uherskohradišťsku a Strážnicku bylo zničeno a spáleno na 49 dědin a městeček, okolo 5000 obyvatel zabito a přes 2000 lidí odvlečeno, v kraji pod Pálavou zůstala polovina vinic a rolí pustých. Nejhůře postižená byla s Moravou sousedící jihozápadní část Horních Uher. Mezi Váhem a Bratislavou bylo zcela vypáleno 36 měst a vsí a do otroctví odtud zavlečeno přibližně 40 000 obyvatel.

Odplata jevišovického pána
Odvetné tažení na sebe nenechalo dlouho čekat. V březnu 1664 konečně nově jmenovaný polní maršál de Souches v čele 8.500 mužů moravských, českých a pomocných sasko-braniborských vojsk vytáhl na Bojnici v Horních Uhrách a 17. dubna 1664 oblehl a dobyl zpět Nitru. Poté pokračoval k Levici nad Hronem, obléhané Turky. 16. května de Souchesova armáda porazila u obce Žarnovica u Nových Zámků vojsko varadínského místodržitele Kücük Mehmed paši, přičemž zde osvobodila i několik set zajatých Moravanů. 19. července pak císařští rozdrtili i turecké vojsko u Levice, kde ukořistili mnoho válečného materiálu, také i jedenáct těžkých obléhacích děl. Posléze dobyl jevišovický pán ještě Parkan, kde zničením mostu přes Dunaj zabránil Turkům přejít řeku a v zájmu ochrany Horních Uher a Moravy se rozložil s vojskem mezi Komárnem a Novými Zámky. Nedlouho po onom triumfu byla znojemská Velká Mikulášská ulice svědkem, jak ke kostelu sv. Mikuláše kráčelo za vyzvánění zvonů procesí několika desítek "mahomedánských" zajatců jevišovického pána v okovech, aby je tam nechal pokřtít.

Hanebný mír
V celé válce však šlo pouze o vedlejší manévr. K rozhodujícímu střetnutí došlo 1. srpna 1664 v bitvě u Mogersdorfu na řece Rábu. Dvojnásobná přesila Turků zde utrpěla těžkou porážku od hlavních sil císařského vojska generála Montecucculiho. Kvůli nedostatku financí na vydržování armády však nevojácký císař Leopold I. tuto nepochybnou strategickou výhodu zužitkovat nedokázal. Hned 10. srpna téhož roku podepsal s Osmany ve Vasváru nevýhodnou mírovou smlouvu s dvacetiletou platností, ve kterém uznal tureckou kontrolu nad Novými Zámky, které se staly sídlem osmanské provincie Eyalet -i Uyvar, i Sedmihradskem, nazývanou již současníky "hanebný mír". Osmané zůstali pány všech uherských pevností, které ve válce obsadili. Jejich ohromná říše nyní sahala od Adenského zálivu až po Nitru a řeku Váh nedaleko moravských hranic. Hraběti de Souches, hrdinnému obránci Brna před Švédy z období 30 leté války, se příliš vděku nedostalo. Císař Leopold ho jmenoval vojenským velitelem tzv. "Vojenské hranice" - nárazníkové oblasti se sídlem ve Varaždíně, a pověřil ho i organizací a výstavbou hornouherských pevností, m.j. i Leopoldova. Na podzim roku 1674 po neshodách, intrikách a neúspěších v tažení proti Francii na Rýnu však císařský tajný rada a velitel vídeňské městské gardy upadl do císařovy nemilosti a z armády pod záminkou nemoci odešel do ústraní svého jevišovického panství. Osleplý a zužován duševní chorobou zde 12. srpna r. 1682 i zemřel.
Obecně vyzdvihován byl naopak dějepisec Tomáš Pešina z Čechorodu, který již před vpádem roku 1663 burcoval latinským spisem Ucalegon okolní křesťanské panovníky k pomoci ohroženým Uhrám a Moravě. Ačkoliv od událostí uplynulo již 350 let, v moravské lidové slovesnosti a kultuře žije "vojna s Turkem" dodnes. Definitivní vojenské rozhodnutí mezi dvěma velmocemi bylo však ponecháno příští generaci.
Mgr. Jan Toman (dokončení příště)

print Formát pro tisk