B. Vaculík: Šel bych do toho úplně stejně

Led 23rd, 2018 | By | Category: Rozhovory, Sportovní zprávy, Zpravodajství

Není většího motoristického podniku na světě, než je Rally Dakar. Letos měla pro znojemské milovníky vůně benzínu obzvláštní příchuť v tom, že ji v neprestižnější kategorii automobilů jel místní závodník Boris Vaculík. A na nováčka si vedl nadmíru úspěšně, když se v průběžném pořadí dostal až na 22. místo. Pak jej ale zastavila nezaviněná nehoda a on musel i se spolujezdcem Martinem Plechatým další účast vzdát. Bezprostředně po návratu Borise Vaculíka z jižní Ameriky jsme jej požádali o rozhovor a on ochotně odpovídal na naše otázky.

Do vaší účasti na Dakaru jste byl znám především jako autokrosový závodník. Kdy se přihodila ta velká změna?

Autokros jsem jezdil do roku 2000 do roku 2016, kdy jsem skončil. Už jsem se neměl příliš velký prostor se posunout někam dál, a tak jsem začal přemýšlet, kam přestoupím. Dálkové soutěže mne vždy velmi lákaly, takže ta volba byla jasná a přeskočil jsem do cross country.

To je hodně odlišná disciplína, i když určitou podobnost tam také lze najít. Takže byl autokros dobrou průpravou?

Určitě to byla dobrá průprava, protože se jezdí také po nezpevněném povrchu, auto je také 4 x 4, byť úplně jiné koncepce. Auta se moc srovnávat nedají. Autokrosová bugina je lehká a velmi výkonná. Je to taková formule na hlínu a zrychlení z 0 na 100 na suché trati je i pod hranicí 2,5 sekundy. V cross country něco takového není, ale zase ta auta musí vydržet obrovskou porci kilometrů, jsou robustnější. Mají restriktor, což je omezený průchod vzduchu do sání, aby se tam nedosahovalo tak vysokých výkonů. Když srovnám buginu s naším současným Fordem jsme na zhruba stejném výkonu s tím, že to dakarské auto je asi čtyřikrát těžší, takže ty dynamické výkony nejsou tak vysoké.

Jak se vůbec staví auto pro Dakar?

My jsme koupili už hotové vyzkoušené auto, protože ten vývoj vyžaduje mnoho let. Auto je od Mirka Zapletala z jeho dílen Offroad sport. Toto auto je velmi slušné, samozřejmě není to auto tovární, na to v životě nedosáhneme, ale pro takový ten druhý sled je dobré.

Jak ve vás uzrálo konečné rozhodnutí jet na slavný Dakar?

Mně to vždycky lákalo. Od mala jsem obdivoval chlapi v tatrovkách a liazkách, kteří tam jezdívali už před revolucí. Na člověka tam dýchá vůně dálek. Jede se to v zemích, kam bych se jinak v životě nepodíval, ani by mne nenapadlo tam jet. A určitě tam rozhodovala i taková věc, že člověk si asi sáhne na dno a posune si nějaké svoje hranice. To mě baví. A Dakar je úplně nejvíc, co se dá jet. Je to nejtěžší a nejextrémnější závod na světě. My jsme jeli nějaké závody před tím v Evropě. Jednu v Maďarsku, dvě v Polsku. Tam bylo i mistrovství světa, kde jsme se i s naším skromným týmem umístili velice slušně, a tak jsme se rozhodli, že ten Dakar zkusíme.

Brali jste to jako dobrou přípravu na Dakar?

Určitě. Získáte zkušenosti na nezpevněných cestách, ale na písek si nezvyknete nikde jinde než na poušti. My jsme byli ještě na závodě v Tunisku, který pro nás bohužel skončil už třetí den. Když jsme odjížděli na Dakar, měl jsem na písku odježděných jen šest dní. Takže těch prvních šesti písečných etap na Dakaru jsem se dost bál. Nicméně jsme měli v autě dvě lopaty a když bylo potřeba, tak jsme se vykopali. Kopali jsme každý den, ale den ode dne to bylo lepší. Navíc jsem měl vedle sebe zkušeného navigátora Martina Plechatého, který má mnoho zkušeností ze čtyřkolek.

Jak jste se dali dohromady?

Měli jsme oba podobné trable a potkali jsme se v čekárně na ortopedii v Olomouci. On byl po operaci kolene, já po operaci ramene. Tam jsme se domluvili, že to spolu zkusíme a pojedeme na Dakar.

Když si člověk toto řekne, co ho čeká?

Musíte pořídit auto a jinak to začíná od toho, abyste to byl schopný pokrýt sponzorsky, protože se to nedá táhnout z rodinného rozpočtu. Druhá věc je jezdit trénovat, najet spoustu kilometrů, sžít se s tím autem i navigátorem. Ten je strašně důležitý. Musíte se na něj v poměrně vysokých rychlostech spolehnout. Musí vám v rychlosti 170 km/h třeba říct, že je sto metrů před vámi tlaková díra, která je dost nebezpečná. Tlakovka bývá schovaná a je schopna vystřelit auto úplně do vzduchu. Důležitá je i fyzická příprava. Tělo tam přece jen dost trpí, když sedíte deset hodin v autě, musíte se soustředit a jet pořád naplno. Najeli jsme čtyři tisíce kilometrů a kromě šedesáti, které jsme absolvovali v nějakém řečišti s menším tlakem v pneumatikách, to bylo pořád naplno. Je to tisíc věcí, které se musí spojit a pak musíte mít i obrovské štěstí, aby vše vyšlo. Mnoho vynikajících pilotů vypadlo v prvních etapách, shořelo tam několik aut. To je taky obrovská tragédie, když vám shoří auto.

Je na takové soutěži místo pro strach?

Musím se přiznat, že jsem měl velký stres před prologem. Odjel jsem stovky závodů v autokrosu, ale tam jsem nikdy žádný tlak nepociťoval. Ale Dakar je obrovský cirkus, je to to největší, co jde a prolog se jel na písku, ze kterého jsem měl obavy. Jednou jsme sice zapadli, nebylo to příjemné, ale i s tím osmiminutovým kopáním jsme se zařadili těsně před půlku startovního pole. Pak už na ten strach není čas. Samozřejmě jsou tam určité situace, když je nějaký prudký sjezd nebo výjezd na vysokou dunu s ostrou hranou, o které víte, že ji nesmíte přeskočit, protože byste se jinak rozbil. Musíte tam zpomalit, abyste se jen překlopil. Dvakrát se mi to nepovedlo a to jsem na spolujezdci Martinovi viděl, že není rád, protože to většinou končí nějakou kolostřešní kombinací, ale my jsme měli štěstí a ustáli jsme to. Trvalý strach tam nemá místo, ale některé složité úseky musí být člověk hodně opatrný.

Navzdory tomu, že jste byl nováček jste až do kolize jezdil v popředí. Co na to říkali zkušenější kolegové z týmu?

Myslím si, že byli překvapeni. A když jsme byli na signálu, třeba v Bolívii vůbec nebyl, chodila nám spousta pozitivních ohlasů. To nás velmi pohánělo dopředu. Já osobně jsem měl cíl přežít prvních pět dní, to byly peruánské duny a až se dostaneme na nějaký tvrdší povrch, který mi sedí, tak tam začít zrychlovat. To se povedlo. V první etapě, i když jsme asi půl hodiny řešili nějaké technické problémy, jsme atakovali první dvacítku a v další den jsme zase půl hodiny spravovali hydraulickou nohu, na které se dá při zapadnutí auto zvednout. Na to, kolik času jsme ztratil jsme zase v té blátivé etapě poměrně uspěli. Bohužel jsme pak za další dva dny skončili. K Dakaru i k závodění všeobecně patří i troška štěstí a to jsme bohužel neměli. Ale šel bych do toho znovu úplně stejně.

 

Celý rozhovor najdete v tištěné podobě Znojemského týdne a na: https://www.alza.cz/media/znojemsky-tyden-znojemsky-tyden-04-2018-d5253478.htm?o=1

Comments are closed.