Dvořáková: Hezké vztahy doma se odrazí i ve společnosti

Lis 28th, 2016 | By | Category: Rozhovory

p-dvorakova-titul-2

K psaní knih se spisovatelka Petra Dvořáková dostala netradičně. Pracovala jako zdravotní sestra a psát začala až v době vážného onemocnění syna. Vyhnula se i trnité cestě autorů, kteří často velmi pracně hledají svého vydavatele. Poté, co ukázku své práce před devíti lety publikovala v časopisu Reflex, jí jednoho dne zazvonil doma telefon z vydavatelství Host s nabídkou na vydání knihy. Tak vznikl její debut Proměněné sny, za který získala cenu Magnesia Litera. Následovala kniha Já jsem hlad o boji s mentální anorexií a návratu k ženské duši. Před třemi lety vydala svou první dětskou knihu Julie mezi slovy, za kterou dostala ocenění Zlatá stuha v kategorii beletrie pro mládež a Cenu učitelů. Vloni vyšel její další titul pro děti Flouk a Líla.

Petra Dvořáková minulé úterý ve znojemské knihovně představila Sítě, kde ve třech povídkách popisuje jak nebezpečné je nízké sebevědomí. Spisovatelku jsem při této příležitosti pozvala k rozhovoru.

 

Osud vás zavál do Znojma, kde žijete již pět let. Není naše město příliš malé pro spisovatele?

 Znojmo je pro spisovatele především velmi krásné, a to je to podstatné měřítko, které rozhoduje. Je to velmi inspirativní město, má spoustu zcela odlišných atmosfér, spoustu nálad a člověk si v něm vždycky najde místo, které mu právě vyhovuje.

 

Která místa v našem městě navštěvujete nejraději?

 Samozřejmě miluji historické centrum, v létě jsem chodívala psát na vyhlídku u kostela svatého Mikuláše, stejně tak ráda trávím čas v parcích, mám ráda i zdejší kavárny, krásnou atmosféru má pro mě zvlášť teď v pošmourném počasí třeba La Familia, i když přiznávám, že tam chodím nejen kvůli atmosféře, ale i na jejich výborné zákusky.

 

Ve znojemské knihovně jste vloni pokřtila Flouka a Lílu, což je příběh živé a počítačové myši a kocoura. Jaký máte na knihu ohlas mezi dětskými čtenáři?

 Flouka a Lílu mají děti rády. Jezdím po celé republice na besedy, a setkávám se s velmi milými ohlasy malých čtenářů, často mi také píšou a posílají své obrázky Flouka a Líly. A některé děti občas urputně tvrdí, že i ony mají doma kouzelného kocoura a vyprávějí mi, jaká kouzla provádí.

 

Ve Znojmě jste představila knih Já jsem hlad. Je o anorexii, kterou se zabývá nejen řada odborníků, ale i spisovatelek. V čem myslíte, že je vaše kniha jiná?

 Těžko říct, ale možná v tom, že řada knih o anorexii popisuje především prožívání a průběh této nemoci. Já osobně jsem se soustředila především na to, ukázat, jaké faktory se v životě člověka musí semknout, aby se rozvinula právě tato nemoc, a tedy i proč je tak obtížné objasnit příčiny jejího vzniku.

 

Jaké máte ohlasy od čtenářek, pomohla jim vaše kniha zbavit se závislosti na hladu a hladovění?

 Anorexie je složitá nemoc a přečtení knížky ji nevyléčí, ale může odstartovat cestu k léčbě. V tomto ohledu se na mě často obracejí dívky, které nějak s problémy s jídlem bojovaly nebo bojují, ale také jejich příbuzní a přátelé. Hledají radu, pomoc, podporu, což je někdy složité. Nejsem psycholog, ani psychoterapeut. Po vydání knihy Já jsem hlad mě ale kontaktovala řada odborníků na léčbu této nemoci a někteří z nich jsou dnes mými přáteli. Když vidím, že někdo potřebuje léčbu, pomoc, zprostředkuji jim kontakt na tyto přátele-odborníky. A když je potom terapie úspěšná, jsem opravdu šťastná.

 

Ve třech povídkách shrnutých pod název Sítě se pro změnu zabýváte dalším nepřirozeným „stavem duše,“ a to nízkým sebevědomím. Co vás k tomuto tématu přivedlo?

 Téma nízkého sebevědomí mě dlouhodobě zajímá, hodně jsem o něm přemýšlela a četla odbornou literaturu. Často máme nízké sebevědomí spojené především s tím, že si nevěříme například ohledně vlastního vzhledu, postavy nebo vystupování na veřejnosti, a to nám přináší nepříjemné pocity. Ale mnohem vážnější a přehlížený problém je, že naše sebevědomí určuje, jaké vytváříme vztahy, v jakém partnerství žijeme, jak se nám daří v zaměstnání, jak se k nám druzí lidé chovají. A v knize Sítě jsem chtěla ukázat, jak nebezpečné to může být.

 

Jak je možné vykořisťovatelské soužití mezi muži a ženami nebo v pracovních vztazích, v době, která přijala emancipaci?

 Ona naše doba přijala emancipaci často více slovy než nějakým skutečným zvnitřněním. A také jak kde. Místy ve společnosti narážíme na někdy až křiklavě emancipované oblasti, jinam emancipace téměř nedosahuje. A často jsou to právě partnerské vztahy, nebo nerovné vztahy, kde jeden člověk je už z podstaty situace závislý na druhém. Někdo teď kdesi vtipně poznamenal, že každá oběť si najde svého manipulátora. Je to tak – člověk s nízkým sebevědomím je přímo terčem pro osoby, které hledají svůj vlastní prospěch a jsou ochotny používat bezcitně jakýchkoliv prostředků, aby ho dosáhli. Navíc manipulátor je prostě manipulátor – pokud je to inteligentní člověk, získává si velmi snadno důvěru okolí, dokáže svou oběť znedůvěryhodnit a zkompromitovat. Dostat se z takového spletence je pak extrémně těžké.

Vidím velký problém v tom, že partneři (zejména ženy), se spokojí třeba i s tyranem, jen aby nezůstali sami. Jak to vnímáte vy?

Více se dočtete ve 48. čísle Znojemského týdne.

 

Comments are closed.