Nadšení, opravdovost a zaujetí vyzařuje z malých zpěváků, tanečníků a muzikantů folklórního souboru Dyjavánek, který letos slaví třicetiny. Soubor na svých vystoupeních rozdává radost, dobrou náladu a potěšení z lidového umění. Ukazuje i krásu, bohatství a rozmanitost naší lidové kultury. Má za sebou stovky vystoupení ve Znojmě a na Znojemsku, v Holandsku, Itálii, Maďarsku, Polsku, Rakousku, na Slovensku, ve Velké Británii, v Rumunsku a dalších zemích. Pravidelně vystupuje na koncertech pro školy, seniory, na výstavách, ochutnávkách vín, na festivalech VOC, Znojemském hudebním festivalu, Znojemském historickém vinobraní, znojemském Adventu a dalších akcích.

Dyjavánkem během třiceti let prošlo několik stovek dětí, z nichž se stali buď aktivní muzikanti anebo ti, kteří se zajímají o lidový tanec a lidovou písničku.

Dyjavánek tři roky vedou Luboš Pokorný a Romana Žilincová, kteří minulý týden obdrželi cenu znojemského Okrašlovacího spolku. Oba jsme pozvali k rozhovoru.

Jak jste se stali vedoucími tak úspěšného souboru?

L. Pokorný: Postupem doby docházelo v Dyjavánku ke generační obměně dětí i vedoucích tanečních a cimbálových skupin. Já jsem už jako kluk hrával na housle v dětské cimbálce Polaječka, která se později přejmenovala na cimbálovou muziku Antonína Stehlíka. Kromě hraní a vedení Dyjavánku mám na starosti také muzikanty z cimbálové muziky Veltlínek.

R. Žilincová: Já se starám o organizační věci souboru, zajišťuji vystoupení, dopravu, noclehy na zájezdech, termíny zkoušek a všechno, co je potřeba pro jeho plynulý chod.

To bezesporu zabere spoustu času. Máte ho dostatek?

L. Pokorný: Kromě své profese, jsem systémový specialista železničního provozu, účinkování v Cimbálové muzice Antonína Stehlíka a práce pro Dyjavánek mně již na nic jiného nezbývá čas. Naštěstí hudební nadání a zálibu ve hře na housle zdědil i můj syn, takže do souboru chodíme společně.

R. Žilincová: Pracuji jako asistentka ředitele v jedné znojemské strojírenské firmě. Kromě rodiny a zaměstnání je činnost v Dyjavánku mým jediným koníčkem, který beze zbytku vyplňuje můj volný čas. V souboru hraje na klarinet a na flétnu moje dcera, syn je tanečník, takže spojení je také rodinné.

Znojemsko není typickou národopisnou oblastí, kde by se zvyky a tradice udržovaly po staletí. Odkud Dyjavánek čerpá písně, tance a hudbu?

L. Pokorný: Podle mého se folklór v našem regionu začal rozvíjet až po druhé světové válce. Do té doby zde byl spíše německý. Při osídlování Znojemska se sem po roce 1946 začali stěhovat lidé z různých národopisných oblastí, kteří měli k lidovým tradicím blízko. Ale díky tomu, že nemáme žádné pevné folklórní zázemí, nejsme vázání žádným regionem, a tak si můžeme dovolit čerpat ze všech koutů naší republiky, ze Slovácka, z Podluží, z Horňácka, z Čech i ze Slovenska.

Části Znojemska a Moravskokrumlovska patří do podhorácké národopisné oblasti. Nechcete nastudovat jejich písně a tance?

L. Pokorný: Na Znojemském vinobraní jsme představili pásmo podhoráckých tanců, ale blíže k cimbálové muzice má přeci jen Podluží a celé Slovácko.

Celý rozhovor najdete v tištěné podobě 22. čísla Znojemského týdne, který je od pondělí 29. května k dostání na novinových stáncích.

Na snímcích dole Luboš Pokorný a Romana Žilincová.

v