František Macek: S taekwondem jsem skončil, stěžejní je pro mne dcerka

Led 6th, 2020 | By | Category: Rozhovory, Sportovní zprávy, Zpravodajství

Když se řeklo ve Znojmě taekwondo, jako ozvěna se mohlo ozvat jedině František Macek. S jeho jménem je spojen nebývalý boom tohoto korejského sportu, který po téměř tři desetiletí ve Znojmě panoval. Nyní ale František Macek končí a v našem rozhovoru otevřeně vysvětluje své důvody.

Začněme poněkud zeširoka, jak jste se vůbec k taekwondu dostal?

Na základní škole jsem hrál hokej. Když jsem školu na Pražské končil, byla eventualita, že bych mohl hrát v Rudé hvězdě Znojmo. Hokej jsme měli v rodině. Otcův Bratr, Antonín Macek, byl dokonce jeden čas i kapitánem Ingstavu Brno. Jezdily ho tam tenkrát povzbuzovat autobusy fanoušků ze Znojma. Můj táta sice nebyl hokejista, ale měl k němu vztah, takže já místo abych se jako většina jiných dětí díval v neděli dopoledne na Studio Kamarád jezdil na znojemském stadionu na bruslích doleva a doprava. Ale bylo to ve finále pro mě velké plus. I když jsem to tehdy nenáviděl, postupem času to oceňuji. Dostal jsem se tehdy z juniorů RH Znojmo i do Zetoru Brno. Ale většinou jsem seděl na střídačce a nenastupoval jako jiní. Řekl jsem si, proč to mám dělat? Dospěl jsme k tomu, že pro mě ten hokej asi není určený. Ale díky hokeji jsem měl takovou fyzickou průpravu, jakou bych těžko někde jinde získal. V roce 1988 jsme pak nastoupil jako učeň pro OSP Znojmo a na internátu panovala obrovská šikana. Někteří tam skončili třeba s propíchnutou ledvinou, někteří vypadli z třetího patra aniž by to někoho vzrušovalo. Já jsem tehdy šel v Brně do kinokavárny a uviděl jsem letáček, že nějaký severokorejský instruktor vyučuje v Brně taekwondo. To byl rok 1989. Tak jsem tam začal jezdit a úplně jsme tomu taekwondu propadl a zůstal jsem mu aktivně věrný až do minulého roku. Nejprve jako student, pak jako závodník a nakonec jako trenér, protože závodit nešlo věčně.

S trenéřinou jste ale nedávno skončil, co vás k tomu vedlo?

Mám malou dcerku, která půjde do první třídy. Dva roky žádám znojemský soud, abych ji mohl dostat do své péče. Ale přestože má soud veškeré podklady, na základě kterých by tak měl učinit, zatím tak nerozhodl. Prostě jsem chlap, takže si pořád vyhledává něco, proč to nejde. Já ale věřím, že to dopadne v můj prospěch. A já nechci případně dcerce vysvětlovat, že když je pěkné počasí a ona se chce jít koupat, tak že já musím do tělocvičny. A nechvi ji vysvětlovat, že místo abych s ní strávil víkend, tak musím jet do Španělska, Německa nebo do Holandska. Chci se prostě věnovat své dceři, to je pro mě nyní stěžejní.

Můžeme se ještě vrátit ke vzniku taekwonda ve Znojmě?

Když jsem skončil svůj učební obor, vrátil jsem se do Znojma. Můj táta po revoluci začal fungovat jako živnostník a vykonával fyzicky poměrně náročnou práci. Takže já jsem šel pracovat k němu. Když jsem se v Brně loučil, tak mi tenkrát asistent toho korejského trenéra řekl, že by byl rád, kdybych založil oddíl ve Znojmě. Já jsem tehdy měl žlutý pásek a moc jsem toho ještě neuměl. On mi řekl, ať se nebojím, že mi budou jezdit pomáhat. S tou podmínkou jsem souhlasil. Domluvili jsme se, že udělám reklamu na exhibiční ukázku, která bude zároveň náborem. To jsem udělal, do znojemské haly přišlo spousta lidí, ale ti Brňáci nepřijeli. Já jsem se těm lidem omlouval, ale oni chtěli, ať aspoň předvedu něco já. Já jsem kromě prvních dvou žákovských sestav nic neuměl. To byl tehdy průser, ale nakonec se to otočilo do zisku několika medailí z mistrovství Evropy a světa, které Znojmo získalo. Celou tu dobu jsem taekwondo dělal po svém hlavním zaměstnání, dobrovolně a zadarmo. Do roku 2020 jsem nikdy nepobíral žádný plat.

Jak se to po té nešťastné první exhibici vyvíjelo dál?

Pak byla druhá exhibice ve škole na Pražské, kam jsem chodil i já, za pana ředitele Dvořáčka. Tam to skutečně začalo. Pan ředitel nám tehdy vyšel velmi vstříc. Později jsme se ale přesunuli na Vídeňskou ulici. V roce 1993 jsme začali působit pod znojemským Domem dětí a mládeže, kde si nás pod svá ochranná křídla vzal pan Viktor Bugajev. Ten pro nás udělal první a poslední. Zaregistrovali jsme se před tím v roce 1992 pod Český svaz tělesné výchovy a sportu a byli jsme teprve třetí škola taekwonda na Moravě. První vznikla v roce 1988, kdy jsem vlastně začal fungovat v Brně. Kromě toho byla škola ještě v Praze a Opavě. Pak jsme přibyli my. Český svaz taekwondo měl tehdy pět členů, nyní jich má čtyřicet.

Vy jste si ale později založili vlastní asociaci. Proč?

Bohužel, když zemřel v roce 2001 zakladatel taekwonda, nastal rozkol. Došlo to tak daleko, že dnes má taekwondo ITF pět světových organizací. Dřív jsme se smáli sportům jako karate, judo nebo box, že jsou tak rozdělené, bohužel dnes se k nim zařadilo i taekwondo. Za vším jsou peníze a ambice některých lidí. Když jsem v roce 1998 viděl jako student fakulty tělesné výchovy a sportu, jak přichází zakladatel taekwonda, tak jsem si lidově řečeno sedl na prdel, protože to byla pro mě neskutečná autorita.

 

Celý rozhovor najdete v tištěné podobě Znojemského týdne a na: https://www.alza.cz/search.htm?exps=znojemsky+tyden

Comments are closed.