Jan Hirt: Nejlépe jsem se cítil na Stelviu

Čvn 11th, 2017 | By | Category: Rozhovory, Sportovní zprávy, Zpravodajství

hirt

Během tří týdnů, po které se jelo slavné Giro d´Italia, se z Jana Hirta stala doslova cyklistická kometa. Rodák z Moravských Budějovic v italských horách nepřestával ty, kteří dosud nezaregistrovali jeho skvělé výkony z kratších etapáků, překvapovat a jeho oranžový dres polské stáje CCC Sprandi Polkowice byl hlavně v závěrečném nejtěžším týdnu vidět stále v popředí, až z toho bylo celkově 12. místo, což je při Hirtově první účasti na Grand Tour (tři nejvýznamnější etapové závody) obrovské překvapení. Se sympatickým sportovcem jsme si povídali v jeho brněnském bytě při krátké dovolené, která mu skončila v sobotu, neboť v těchto dnech už zase závodí na etapovém závodě Okolo Švýcarska.

V dubnovém závodě Okolo Chorvatska jste skončil třetí, když jste sváděl rovnocenné souboje s Vincenzem Nibalim, Giro je ale přece jen ještě o pořádný kus jinde, s jakými jste tam odjížděl ambicemi?

Ambice jsem měl relativně vysoké. Určitě jsem tam jel s tím, že chci být do dvacítky a zkusit boj o nějakou etapu. A hlavně se tam ukázat.

V prvních etapách vás limitovalo prodělané onemocnění, o co přesně šlo?

Asi týden před Girem a ještě i v jeho počátku jsem měl takovou tu klasiku, zánět dutin, hůř se mi dýchalo, nemohu přesně říci, jestli to bylo tím, ale necítil jsem se dobře, nebylo to ono.

Váš tým jasně před startem řekl, že nejede na celkové umístění, ale spíše na pokus vyhrát nějakou etapu. Neměl jste z toho smíšené pocity. Přece jen, pokud chcete vyhrát etapu, je potřeba nabrat nějakou ztrátu na ty nejlepší, aby si vás tolik nevšímali…

Ani ne. Já jsem nechtěl zbytečně ztrácet. Ale věděl jsem zároveň, že v těch úvodních etapách tam nějaká ztráta naroste, protože se o mě tým nestaral. Nebyla to priorita.

Jaké to je absolvovat třítýdenní etapák Grand Tour prakticky bez podpory týmu?

Dá se to. Ale pro člověka, který chce jet na celkové pořadí, je to nepříjemné. Je prakticky nemožné udělat opravdu velký výsledek, zvláště když jste z menšího týmu, který nemá takový respekt. Je to o hodně těžší, než když na vás jede tým a jste v tom velkém týmu. Ale ten třetí týden už se mi snažili pomoct. Nakonec to sice nevyšlo na desítku, ale pro nás bylo i to dvanácté místo dobrý výsledek.

Jak se vůbec v takové nezáviděníhodné pozici pohybujete v pelotonu. Vždy se to může vpředu utrhnout a pak jdou často ztráty do desítek minut…

Každý sportovní ředitel vám řekne – jezdi vepředu. Ale celý peloton tam být nemůže a pro nás je to ještě těžší než pro ty ostatní, takže často končíme vzadu.

Začaly vás ostatní týmy přece jen časem respektovat, když jste se pohyboval v horách na špici?

Ten poslední týden byl určitě lepší, už jsme se tam motali více vepředu, ale pořád jsme neměli tu pozici jako prvodivizní týmy. Ale už nás trochu respektovali a navíc i ty ostatní týmy už byly unavenější, takže neměli tolik sil na ten poziční boj. Takže to bylo o hodně lepší než ty první dny.

Kdy jste se na Giru cítil nejlépe?

Bylo to v té královské etapě na Stelviu a ještě v páteční etapě, kterou vyhrál Landa. Tam jsem sice chytl na rovině hloupou chybou ztrátu, ale pak jsme se vrátili do pelotonu a v posledním kopci už jsem se cítil dobře a bez problémů jsem se držel s ostatními.

Vaším nejlepším výsledkem ale bylo páté místo, které jste vybojoval o etapu dřív…

Tam jsem ale v první půlce etapy opravdu trpěl. Pak jsem se sice rozjel, ale ten den pro mě nebyl pocitově úplně ideální.

Co se vám v takové chvíli odehrává v hlavě, když trpíte třeba už na prvním kopci a víte, že vás čekají třeba ještě další tři?

Přemýšlíte, jestli se na to máte vykašlat a vrátit se zpátky. Ale musíte to zkusit nějak přetrpět a zabojovat s tím. Zkusit to zlomit.

A co se vám honí v hlavě, když jedete v úniku a velmi dlouhou dobu máte jen minimální náskok, třeba dvacet vteřin, jako to bylo právě v osmnácté etapě?

Člověk přemýšlí, že už se blíží, že ho asi dojedou, ale na druhou stranu chce dojet na tom kopci co nejvýš to půjde, aby se mohl těch pronásledovatelů chytit co nejpozději. Pokud vás ta skupina dojede na začátku kopce, je pak těžší se jich zachytit a vyjet s nimi až nahoru. Pořád se snažíte bojovat o to, aby vás dojeli co nejpozději a pak se s nimi udržet.

Co si říkáte naopak, když jedete z kopce a vidíte, že se někde o dva, tři závodníky před vámi začne dělat díra. Je v té rychlosti šance s tím vůbec něco udělat?

Jak pro koho. Když je někdo fakt blázen a věří si na tom kole hrozně moc, že je ovládá, tak by to asi zvládl. Ale ten peloton je tak vyrovnaný, že jakmile se udělá díra, už je to pro každého těžké to zalepit. To už musí být opravdu třída ve sjezdu. My tři, co jsme tam byli ve sjezdu té osmnácté etapy, tak to nebyl schopný nikdo zalepit.

Nakonec jste ale málem ty dva uprchlíky do kopce dotáhli…

No ale nedotáhli. Chyběla tam prostě ta mezírka. Nedopadlo to ideálně. To je to nejhorší, co se může stát – ztratit závod takhle hloupě ve sjezdu. Ne kvůli výkonnosti, ale kvůli drobné chybě.

V čem je Giro jiné, než ostatní závody, které jste absolvoval dřív?

Hlavně to byl můj první závod, který trval tři týdny. A pak je tam všechno větší než na jakýchkoliv jiných závodech. Je tam plno lidí, všechno je naplánované na minuty. Je to zkrátka všechno ohromně velké. Ale to tempo je podobné jako když jezdíme třeba Okolo Švýcarska. Rychlostně je to srovnatelné.

Strádáte při takhle dlouhém závodě víc po fyzické nebo psychické stránce, když víte, že máte před sebou třeba ještě patnáct dní dřiny?

To je asi individuální. Fyzicky to bylo těžké, zvlášť když jsem se na začátku necítil moc dobře a zlepšilo se to až v tom posledním týdnu. Ale pro mě to bylo asi ještě horší psychicky. Od prosince jsem prakticky nebyl doma, pořád někde ve světě a už jsem se těšil až budu mít konečně svůj klid.

Vy jste nejvíce na nejlepší ztrácel v časovkách. Je to i tím, že jako druhodivizní tým moc závodů, kde jsou časovky, nejezdíte, a tak ani nemáte důvod je příliš trénovat?

Asi na tom něco bude. Já opravdu nemám nějakou extra potřebu časovky trénovat. Stejně jsme nejeli o celkové pódium. To jsme věděli dopředu a tak ten důvod nebyl. Jinak to samozřejmě je o tréninku. Sedět na tom časovkářském kole, jezdit na něm, hledat dobrou pozici. Dnes se běžně chodí do aerodynamického tunelu… Mám v té časovce velkou rezervu. Na tom ještě mohu hodně pracovat.

Celý rozhovor najdete v papírovém vydání Znojemského týdne

Comments are closed.