Je naše doba vyvrácená z kloubů?

Hrubá nespokojenost se rozprostírá nad naší milou zemí jako všudypřítomný jedovatý smog. Zavládl morální rozklad společnosti, již neplatí sám proti všem, ale základním mottem je každý proti každému. Neexistuje žádný většinový proud, který cosi stmeluje. Politici staví staré proti mladým, zaměstnance proti zaměstnavatelům, muže proti ženám a o vzrůstajícím rasismu a levicového extremismu ani nemluvě.

Nastává tedy ono proslulé babylonské zmatení řečí, kdy každý vidí tu svou subjektivní pravdu jako absolutní a ostatní se snaží vykořenit. Nejsme schopni najít většinového společného jmenovatele. Vlády se tak z rozkoší ujímá pohádková teta závist a spolu s ní antická bohyně Sfynx, ztělesnění nenávisti a zloby. Tatam je vůle hledat přirozenou slušnost, spravedlnost, cestu k blahobytnější společnosti, rovnosti a bratrství (sociální společnosti).
V plné nahotě se zcela reálně vynořují již notoricky známé axiomy vymezující demokracii. A to je, lidé musí být k tomuto systému vychováni a mít na zřeteli, že demokracie má spoustu vad. Největším problémem je populismus a zneužití moci. Vždyť nacisté a komunisté v Československu se dostali k moci právě demokratickou cestou slibujíce ráj na zemi. Obě dvě hnutí opřela své řešení o tvrzení, že je potřeba jisté, podle nich, parazitní skupiny zlikvidovat a okrást. Jak to dopadlo, všichni známe. Jistí slaboduší jedinci bagatelizují chyby těchto zrůdných ideologií a volají po jejich návratu. Přinesli jen milióny lidských tragedií a hospodářský úpadek. Vždyť Československá republika ve srovnání životní úrovně před i po válce vysoce čněla například nad Rakouskem i Německem. Kde jsme byli v roce 1989? Konkrétně jsme ryli rypákem v zemi. Přesně tam jsme dospěli.
Nyní naříkáme, že nám svobodu a demokracii někdo ukradl. Není to pravda. My sami, nebo absolutní většina, se nechceme podílet na všech právech ale i s tím spjatých povinnostech při řízení tohoto státu. Najdeme v sobě tyto schopnosti? Vždyť příčiny marasmu, na který všichni tak žehráme, jsou více méně známé. Neefektivní fungování státu, vysoký stupeň přerozdělování a složitá cesta peněz vede k plýtvání, neboť nikdo za nic neodpovídá. Partokracie (nadvláda stranických sekretariátů), zneužívání solidarity a další. Citlivým prvkem je jistě samotný pojem sociální spravedlnosti. Moderní stát jistě musí zabezpečit těm, kteří se aktivně a objektivně nemohou podílet na zajištění své existence sami, jistý minimální standart. Minimálně v oblasti bydlení, zdravotnictví, stravy a péče o děti.
Evropa a Česko má tak vysoký standart onoho bratrství, že celý ostatní svět mu to závidí jako nedostižný vzor. Finanční potřeby tohoto sektoru jsou tak enormní, že táhnou ekonomiky všech států do neodvratného bankrotu typu Řecka. Problém není v solidaritě s těmi potřebnými, kterým je jistě potřeba tuto životní úroveň ponechat, ale s nadměrným zneužíváním poměrně širokým okruhem lidí. Vlastním řešením pak není plošné zvyšování daní či okrádání úspěšných, jak to navrhují levicové strany, ale řešením je individuální posouzení konkrétního žadatele a ne plošné rozdávání. Prostě a jednoduše není pravda, že všichni senioři a děti jsou sociálně potřební. Velmi často jsou jejich příjmy vysoké a mohou se tedy podílet vyšší spoluúčasti v mnoha oblastech, kde nyní používají bezplatné solidarity. Například šéf hasičů odchází do důchodu s měsíční výsluhou 55 000 Kč. Jistě bohatí důchodci a děti bohatších rodičů (a těchto není zanedbatelné %) mohou nést spoluúčast na službách tak jako průměrní občané.
Žijeme v zemi, kde legálně pracuje více než tři sta tisíc cizinců a pravděpodobně stejný počet ilegálů. Pokud by tedy všichni nezaměstnaní nastoupili na jejich místa, ještě by zůstalo více než 100 000 těchto pozic neobsazeno, zde jde o flexibilitu pracovníků. To ani nemluvím o šedé ekonomice, která dosahuje až 15 % HDP a směle tak konkuruje Itálii. Zatímco tolik oslavovaný severní model tomu dokáže čelit a toto číslo se pohybuje mezi 3 - 5%. O těchto makroekonomických nerovnostech lze mluvit donekonečna. Avšak zjednodušením a vytvořením skutečně rovných podmínek by byly jistě ušetřeny desítky ne-li stovky miliard korun. Zlepšením rozdělování daní přímo obcím, omezením grantů a nesmyslných zákonů o použití finančních prostředků samosprávou by došlo rovněž k úspoře, ale hlavně by se dělaly věci, které jsou potřeba a ne často nepotřebné a předražené akce jen proto, že byl na nějakou zbytnost přidělen grant. To však právě vyžaduje aktivitu občanů, aby byli kontrolory zvolených zástupců.
Tito orgánové, jimž byla svěřena faktická moc, si také musí uvědomit, že jsou odpovědni občanům a díky svěřené moci musí být požadována po nich i jejich velká odpovědnost. Jak pracuje znojemský poslanec pan Skopal? Kolikrát komunikoval s občany. Tristní odpověď snad není potřeba ani sdělovat. Je to typický partajnický funkcionář, který slouží jen k tomu, aby se naučil vždy správně zvednout ruku. Jakýkoliv jiný názor je nežádoucí. Toto je prohra demokracie. V samotném městě není situace o nic lepší, občanská společnost je nežádoucí. Zvolili jste si nás, tak teď držte hubu a krok. Dopadne tak jak to dopadlo. Předražené koupaliště, zpackaný urbanismus ulice Jarošová a výstavba Kauflandu, předražená oprava Horního náměstí a hlavně jeho podoba, prodej obecního majetku (bytů) hluboko pod cenou, umrtvená investice do obchvatu města. To vše dohromady obnáší jistě víc než miliardu korun jen v našem městě. Není divu, že potom peníze chybí jinde.
Celostátní lídr ČSSD nyní navrhuje vskutku jánošíkovské řešení těchto problémů. Zvýšit daně schopným a více si půjčovat. Tato cesta vede k bídě a ne k blahobytu. Ten, kdo bude moci, ten odejde a naše děti ne-li my sami spadneme do bankrotu. Kaynesiánské metody řešení recese zde nemohou platit. Protože tento skvělý ekonom sice zadlužil v počátku minulého století USA, ale jen proto, aby zaměstnal lidi při výstavbě infrastruktury státu jen proto, aby ji povznesl o několik stupňů výše a tím se stala ekonomika více konkurenceschopná. Následně tyto akvizice rozprodal investorům, neb dobře věděl, že stát je špatný hospodář. U nás to neplatí, půjčené peníze projíme a zbudou jen dluhy. Jediným možným řešením je investovat do výrobků a procesů s vysokou přidanou hodnotou. To ovšem vyžaduje vyšší kvalifikaci pracovníků, a tu zas nedosáhneme jen formálním zvýšením podílu středo a vysoko školáků. Musí se zvýšit jejich skutečná odbornost, bohužel v této konkurenci rovněž ztrácíme dech. Chybí nám prostě přirozené, demokratické autority, které pojmenují věci tím správným názvem. Nebudou slibovat božskou manu zdarma, bude zvýšena odpovědnost jednotlivce sama za sebe i celou společnost. Potom můžeme doufat v lepší a spravedlivější společnost.
Karel Fiala

Formát pro tisk