Před sto lety se odehrál prolog 1. světové války (2. díl)

Čvc 10th, 2014 | By | Category: Z historie

Před sto letyKdyž vzpomínal František Ringo Čech na svá koncertní léta a setkání s maďarskými skupinami, musel konstatovat, že taková setkání vždy končila rvačkou. Známý muzikant to nazval komplexem sapéra Vodičky. Postavy ze Švejka, která se držela za všech okolností hesla: „Bijte je, ty kluky maďarský, co se do nich vejde.“ Sám pro sebe se snažil komplex sapéra Vodičky Čech vysvětlit velmi originálním způsobem. Češi prý nenávidí Maďary proto, že šikanovali u nás oblíbeného následníka trůnu Františka Ferdinanda při jeho službě u uherského pluku. Čech si také ale hned položil protiotázku: „Proč nám vadí Maďaři, kteří ho jen ponižovali a nevadí nám Jugoši, kteří ho rovnou zastřelili?“

Poněkud oklikou jsme se dostali tam, kde jsme minule v našem seriálu věnovaném 1. světové neboli Velké válce, skončili. Tedy zastřelením následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda v Sarajevu bosensko-srbskými nacionalisty. Tento čin samozřejmě způsobil velký ohlas v celém světě, i když v té době nebyly atentáty na příslušníky panovnických rodů tak vzácnou výjimkou, jak by se mohlo zdát. Tento byl ale umocněn tím, že vedle následníka trůnu zahynula i jeho těhotná manželka. Ironií osudu to byla její vůbec první oficiální cesta po boku svého manžela.

Jaký ohlas vzbudil atentát v Čechách a na Moravě? „Tancovali jsme tenkrát na školní zahradě besedu. Pak přišla paní učitelka a řekla – Děti musíme přestat, zastřelili nám následníka trůnu,“ vzpomínala na to, jak se o atentátu dozvěděla, Terezie Veselá z Blížkovic. Děti z místní školky už svůj tanec nedokončily, byl vyhlášen státní smutek. Tato příhoda poněkud připomíná scénku z výše zmíněného Švejka, kterou popisuje předseda Baráčníků ve známém filmu ztvárněný Jaroslavem Vojtou. Také v tomto případě museli přerušit slavnost bez ohledu na to, že bylo nachystáno dva metráky řízků a nenechali dohrát ani Hej Slované. Haškova ironie, když zmiňuje právě slovanskou hymnu, je zřejmá. Nicméně poměrně dobře vystihuje stav mysli česky mluvícího obyvatelstva našich zemí. Na rozdíl od německojazyčných občanů Čech a Moravy atentát na následníka trůnu nebrali příliš osobně. A to navzdory tomu, že František Ferdinand zde měl svůj domov a netajil se tím, že je odpůrcem rakousko-uherského vyrovnání, které Čechy velmi popudilo. V dobových kronikách můžeme číst účastná slova o smrti arcivévody a jeho choti, víceméně jsou ale odrazem oficiálních vyjádření. Kronikáři si v tomto směru příliš osobních postřehů nedovolili.

Jisté je, že česky mluvící obyvatelé Čech a Moravy měli v té době k Rakousko-Uhersku rezervovaný postoj způsobený vypjatým nacionalismem, který se rozbujel v 19. století a dal zapomenout na pragmatické spojení slovanského a germánského živlu v Podunajské monarchii. Kořeny tohoto soužití sahají až do dob Sámovy říše. Tehdy východní Franky a západní Slovany spojil boj proti Avarům (Hunům). Už za dob Sáma ale Slované usídlení ve střední Evropě s Franky střídavě spolupracovali a střídavě bojovali, což byl i případ pozdější Velké Moravy, která vznikla právě pro definitivní porážce Avarů. A tento ambivalentní vztah Slovanů a Germánů ve střední Evropě pokračoval prakticky až do dnešních časů. Spojovala je společná účast ve Svaté říší římské. Čechy a Morava byly jejich podstatnými a navzdory názvu v podstatě centrálními součástmi. Na druhou stranu boj o vládnutí v této říši je zase rozděloval. To je i případ jednoho z nejznámějších konfliktů, který vedl ke smrti ambiciózního českého krále Přemysla Otakara II. na Moravském poli, který tam podlehl vojskům Rudolfa Habsburského. Tím začal rychlý úpadek českých Přemyslovců a naopak nástup Habsburků v tomto prostoru. Ten nebyl ale zvláště Moravě vždy ke škodě. Ostatně rok 1278 je ve Znojmě známý nejen z bitvy na nepříliš vzdáleném Moravském poli, ale je také letopočtem, kterým se pyšní místní pivo, dnes už bohužel vařené mimo Znojmo. Privilegium na jeho šenkování Znojmu udělil právě Rudolf Habsburský. Jméno samotného sládka Hostana, který dal pivu jméno, je pak o něco mladší. Pochází z doby Karla IV.

Spojení Habsburků a českých zemí nebylo vždy zdaleka idylické. Svědčí o tom zejména události z let 1618 – 1620, tedy tzv. stavovské povstání. Znojmo bylo v té době protestantské a stálo na straně stavů. Po porážce stavů přišlo Znojmo o část svých privilegií a následovala rekatolizace a posilování německého charakteru města. 1. července roku 1628 pak bylo ve Znojmě vyhlášeno Obnovené zřízení zemské pro Moravu (pro Čechy se tak stalo už v r. 1627). Tento dokument fakticky vytvořil základy pro fungování Čech a Moravy v rámci Habsburské říše. Na jedné straně potvrzoval dědičné právo Habsburků na vládu v těchto zemích, na druhou stranu jim přiznával jejich významné postavení, hranice i samosprávu. Obsahovalo i zrovnoprávnění němčiny s češtinou, což ale vedlo k faktické nadvládě němčiny, ať už z důvodu její preference shora či utilitarismu zdola. Pro mnohé bylo prostě praktičtější mluvit německy než česky.

Pro Znojemsko mělo spojení s Habsurky ještě jednu nezanedbatelnou výhodu. Z pohraničního regionu se ocitlo fakticky ve středu říše a dotýkaly se jej pouze velké válečné konflikty, jako byly pruskou – rakouské či napoleonské války. Právě v důsledku nich zanikla mnoho století trvající Svatá říše římská německého národa a vzniklo Rakouské císařství. Vedle toho se projevil vypjatý nacionalismus. Na jihu se objevily snahy o spojení Italů, na severozápadě pak Němců. Ti začali snít svůj sen o velkém Německu namísto řady malých státečků. Do tohoto snu mělo patřit i Rakouské císařství s výrazným podílem slovanského obyvatelstva. Pokud by k tomuto plánu došlo, opravdu hrozilo, že se Slované ve Velkém Německu rozplynou a asimilují, třeba jako Lužičtí Srbové či Slezané. Tuto myšlenku podporoval i Karel Marx, který svými slovy považoval Slovany za třísky v těle monarchie a prosazoval válku za jejich vyhlazení. Svým způsobem tak byl ideovým předchůdcem Hitlera. Habsburkové v Rakousko – Uhersku ale tyto velkoněmecké myšlenky odmítli a dál stáli za ideou mnohonárodnostního státu. Tu poněkud zkomplikovalo tzv. rakousko-uherské vyrovnání, kdy byla posílena role Maďarů na úkor ostatních národů. Jak říká staré přísloví, Za vším hledej ženu. I za tímto krokem císaře Františka Josefa prý byla spíše jeho žena Alžběta uhranutá temnýma očima uherských magnátů a jejich sebevědomým vystupováním, především pak jednoho, hraběte Andrássyho. Slované v uherské části monarchie se pak ocitli pod obrovským maďarizačním tlakem, v Předlitavsku sice zažili velký národnostní rozvoj, ale zároveň byli jejich vůdcové frustrováni nerovnoprávným postavením vůči Maďarům.

I proto výstřely ze Sarajeva u Čechů nevzbudili tolik soustrasti, jak by se dalo očekávat. Jejich politici si v té době zřejmě uvědomili, že už ne autonomie, ale samostatnost by mohla být konečným cílem. S násilnou smrtí Františka Ferdinanda vzaly za své plány na zrušení dualismu a federalizaci říše, proti které by se jen těžko hledaly národní argumenty. A tak svým způsobem smrt spojence Čechů proti Maďarům přispěla k české samnostatnosti. Do toho okamžiku ale v té chvíli scházelo pět krušných válečných roků.

Comments are closed.