Václav Havel jako Ludvík Svoboda polistopadové politiky
Státní pohřeb. Toto sousloví není nijak výjimečné, ale když jsem začal pátrat v paměti, kdy jsem u nás naposled nějaký státní pohřeb zažil, nevzpomněl jsem si na žádný jiný, než na pohřeb někdejšího prezidenta a armádního generála Ludvíka Svobody.
Skutečně od jeho smrti se u nás žádný státní pohřeb nekonal. Až nyní, když umřel první polistopadový prezident Václav Havel. A když se člověk podívá na životy těchto dvou mužů, zvláště jejich poslední léta, najde kupodivu spoustu analogií, mnohem víc, než by se na první pohled zdálo a než by zejména tomu druhému asi bylo milé.
Oba muži byli bezpochyby svým založením demokraté a dokázali se obětovat pro národ. Byť každý poněkud jiným způsobem. Ponechme pro tentokrát stranou Svobodovu roli v roce 1948. K ní snad jen tolik, že na rozdíl od Gottwalda, Slánského, Kopeckého a podobných individuí čekal od socialismu něco jiného a pozdějším vývojem byl hluboce zklamán. Možná už tady je jedna z analogií. Václav Havel byl z mnoha věcí po listopadu zklamán rovněž. Mnohem příhodnější se ale jeví srovnání s vývojem po roce 1968. Podobně jako Havla v roce 1989 i Svobodu vynesla do křesla prezidenta revoluční atmosféra. Oba měli velký morální kredit, jeden si ho vybojoval jako voják, bojovník proti fašismu, druhý jako vězeň, bojovník proti totalitě jiného druhu. Oba lidé bezesporu milovali, ale oba byli stále více jen ve vleku událostí, než aby je sami tvořily. Svoboda to měl o to horší, že mocichtivé aparátčíky, které měl ve svém okolí, podporovaly tanky sovětské armády. A tak po několika letech bezčasí, jak je výstižně nazval jeho pozdější následovník Havel, byl donucen abdikovat a dožít v ústraní bez toho, aby se mohl ještě vůbec vyjadřovat k dění v zemi. Dokonce i jeho vzpomínkovou knihu Z Buzulku do Prahy mu zcenzurovali. A navíc estébáci vypustili mezi lidi fámu, že je senilní a hraje si s vláčky, aby nějak ospravedlnili jeho faktické odvolání z funkce.
Také z Havla temné síly v pozadí, které nenápadně kormidlují veřejné mínění, udělali idealistického snílka - rozuměj blázna a zbavovat funkce ho ani nemuseli. Nechali ho v ní v klidu dožít a dělali si svoje. Cenzurovat ho ani nemuseli. Jeho pravdu a lásku zdehonestovali a vycenzurovali ho tak lidem z hlav. I když pak něco řekl, a bohužel toho říkal k dění okolo sebe málo, nebo spíš málo důrazně, nikdo to neslyšel. Kdo by si vůbec vzpomněl, nebýt záplavy dokumentů ve dnech po Havlově smrti, co důležitého za posledních osm let řekl?
Nad přímým vojákem zvítězil v sedmdesátých letech úlisný právník Husák, nad humanistickým nepolitikem vyhrál lstivý pragmatik Klaus. Tak jako Svoboda v sedmdesátých letech měl svého Husáka, který dokonale pohřbil všechny naděje roku 1968, tak měl Havel svého Klause, který totéž učinil s ideály roku 1989. A nic na tom nemění některé materialistické výdobytky poslední doby, ostatně pár jich bylo i za Husáka, ani v tomto směru analogie nekulhá.
Jak Svoboda, tak Havel nakonec byli establishmentu nepohodlní. Přesto mu ještě jednou dobře posloužili. Svou smrtí. Najednou v době všeobecného marasmu a bídy (mravní a pro mnohé i té materiální) můžeme zase slyšet slova o velké osobnosti našich dějin a všichni ti upocení nýmandi s masnou hubou, kteří neznají jiný ideál než si nakrást, se snaží přiživit na slávě hrdiny, kterému za jeho života nemohli přijít na jméno.
V médiích ale analogie mezi Havlem a Svobodou moc nefrčí. V souvislosti se státním pohřbem se mluvilo spíše o Masarykovi. Toho se trochu děsím, protože rok po smrti Masaryka přišla i smrt demokracie a české státnosti. Raději se přidržím té analogie se Svobodou. Rok po jeho smrti se zas tak nic moc nestalo, za to deset let poté přišel listopad 1989...
Formát pro tisk